Mých dvacet krásných měsíců
Přesto jsem díky těhotenským zájmům zabrousila na různá fóra, kde se toto téma řešilo. „Nemám mléko, jak se rozkojit, jak podpořit laktaci“. Jakože cože? Ano, může se to stát, ale v tak hojném počtu? To kojení tedy není samozřejmostí? V mém okolí, co pamatuju, nikdy nikdo problém s kojením neměl.
Sice trochu rozhozená z tohoto zjištění, ale pořád umanutá a rozhodnutá, že já prostě kojit budu i kdyby trakaře padaly, jsem se dostavila do porodnice k porodu. Malému se během prvních hodin po porodu nedařilo přisát, poté kvůli mým poporodním komplikacím se mnou nebyl první noc a přinesli mi jej jednou v noci, aby to zkusil a opět nic. Dostala jsem strach. Jen co jsme mohli být spolu k nám na pokoj přišla sestra, že nám ukáže, jak správně kojit. Ono se dá kojit špatně? Z jejího rychlochmatu, kdy mi chytila bradavku a šoupla ji malému do pusy, jsem nepostřehla vůbec nic. Dala mi do ruky příručku „jak na to“ a byli jsme ponecháni svému osudu. Kojení a příručka. Kojení a tlustá příručka. Alespoň jsem měla co číst. Člověk si vůbec po porodu nepotřebuje odpočinout a má čas na to studovat příručky a chytré rady z nich si hned může zkoušet v praxi. A protože jsem zodpovědná, pročetla jsem si příručku důkladně, prostudovala všechny obrázky a když přišel čas kojení, rozhodla se jít na to přesně podle manuálu. A byla to naprostá katastrofa. Malý si prs sice vzal, ale chytil ho úplně blbě. Naprosto amatérsky. Copak si neprostudoval příručku? Na kojení jsme dva, musíme k tomu oba přistupovat se stejnou zodpovědností, jinak to bude práce na nic. Odpověď sestry na můj dotaz mne neuklidnila. Zkoušejte to a nenervujte se. Zkouším to už půl dne, ale on nesaje. Bude mít hlad a já jsem hrozná matka, když ho ani nakojit nedokážu.
Začalo mne popadat zoufalství. Co jsem to za matku, když ani tohle nesvedu? A jeho nešťastný pláč mi zrovna na psychické pohodě nepřidal. Určitě má hlad. Po několika nekonečných minutách a možná i hodinách, kdy jsme na pokoji plakali spolu, jsem se rozhodla dojít za sestrou, ať s tím něco udělá. Byla už hluboká noc a službu měla jiná sestra. Usmála se na mne, odvedla nás na pokoj, sedla si k nám na postel a pomalu mi ukázala, jak nabídnout prs. Malý se přisál. A sál. SÁL. V naprosté euforii jsem musela sestře říct, že sem bude muset chodit každé tři hodiny, aby se malý najedl. Že nevím proč, ale že nám to dle té příručky vůbec nejde. Usmála se. Ten úsměv nezapomenu.„Maminko, nebojte se. V té příručce je popsán správný postup přisátí, ale každé miminko to hned neumí. Naučí se to.“
„Ale když se přisaje špatně, nají se?“
„Jistě, jen se s tím víc nadře, ale nebojte. Každé dítě se naučí sát.“
„To jako neumí miminka sát?“
„Oni tuší, jak na to, ale až praxí se z nich stanou mistři.“
Ten její něžný tón v hlase mne uklidnil. Příručku jsem zatím zavřela do šuplíku a už v ní nelistovala. Další kojení jsme zvládli sami. A další opět. Když se pak na mne přišla sestra podívat, jen se podivila, jak zdatného savce to mám a to že se jen tak nevidí. A to mu zůstalo. Náš malý je prostě Savec s velkým „S“.
Kojila jsem ho dvacet měsíců. A nemuselo to tak vůbec být. Nebýt vlídných slov sestřičky bych to možná na poporodním nezvládla psychicky a nikdy se nerozkojila. Stále mne překvapuje, kolik blbostí může kojení ovlivnit a ohrozit. Jak se s tím některé maminky natrápí, aby to fungovalo. Něco, o čem jsem si myslela, že je naprosto přirozené je vlastně docela velká věda. A člověk musí hledět na tolik faktorů, až je to k nevíře.
Každopádně jsem za kojení vděčná. Nejen pro to, že je to velmi praktická věc (jídlo vždycky u sebe, hned „po ruce“ a vždy ve správné teplotě), ale je to něco, co mě přimělo se během dne několikrát zastavit, v klidu a tichu se přivinout k synovi, užívat si jej a hlavně si trochu odpočinout. Milovala jsem, jak se ke mně to malé voňavé klubíčko přivinulo a užívalo si tu slast jídla, obětí a lásky.
Během pár dní jsem pochopila, že kojit dle nějakého harmonogramu nemá smysl a má prsa byla k dispozici, kdykoli si malý princ přál. A během pár týdnů se z nás stali naprostí kojící mazáci. Kojit kdykoli, kdekoli a jakkoli pro nás nebyl žádný problém. Vždycky se dalo sednout si někam do klidu a soukromí.
Svět je kojení nakloněn a důkazem jsou nejen kojící koutky, kam se maminka může s dítětem „zašít“ a užívat si jeden druhého, ale i možnost v případě problému či krize kontaktovat laktační poradkyni. Ani my jsme se několika dotazů nevyhnuli a dostalo se nám cenných rad, bez nichž bych možná i o mléko přišla celkem záhy.
Už před porodem jsem postřehla, že se konají kurzy kojení, aby byly budoucí maminky připraveny na to, co je po porodu čeká. Tenkrát jsem si ještě říkala, k čemu to jako může být dobrý. Já bláhová! Dnes už vím, jak je příprava skvělá a jak může maminkám dodat sebevědomí a začátek kojení může být snazší.
Určitě držím všem, které to jednou čeká, palce, aby se kojení podařilo. Je to sice věda, ale pořád je to přirozené a každá žena je předurčena to zvládnout. Pokud se ale kojení nedaří, určitě nemá cenu lámat to přes koleno, nakonec je nešťastná nejen maminka, ale i dítě nese tuto situaci těžce.Kojení je určitě naprosto skvělá věc, kterou by si měla každá maminka zažít, ale (dlouhodobé) kojení nerovná se nejlepší matka na světě. Hlavně, když máme děti zdravé, s plným bříškem a usměvavé.
Já jsem za svou šanci kojit vděčná, neplánovala jsem si, jak dlouho kojit budu, ani řeči typu „Už mu byl rok a pořád ho kojíš, to je divný, ne?“ mne neodradily, kojila jsem moc ráda a těším se, až si to třeba někdy zopakuji.
Kojení zdar!
