Anetčino love story

Desktop5

Vítek i já se známe od základní školy.Vítek do ní přestoupil v páté třídě, já až v sedmé. Chodil do „béčka“, já do „áčka“. V devítce jsme se spojili do jedné třídy a stal se z něj můj soused přes uličku. Prý jsem mu hned padla do oka, ale k tomu se přiznal až po letech. Svoji náklonnost mi projevoval velice rafinovaně. Půjčoval si propisky, gumu i učebnice (které se mu krčily schované v tašce). Ano, signály to byly vskutku šifrované, takže jsem je nepochopila a jeho láska díky tomu zůstala pouze v platonické podobě.
Každý jsme šel do jiné střední školy, prožívali různé osudy. Přes to jsem mu prý stále ležela v hlavě, ale neměl na mne žádný kontakt. Až když se rozmohlo ICQ, svitla naděje. Hledal mne a našel mezi uživateli. Tím začala naše nesmělá konverzace, která však byla jen na přátelské vlně (v té době jsem měla přítele). Do dnes vidím větu, která na mě blikala na obrazovce: “ Já si na tebe počkám“ …
Na vysoké jsem zapomněla heslo na ICQ a naše konverzace díky tomu zamrzla. Rok na to jsem si založila nový účet a vyhledala pro změnu já jeho… a naše psaní se zintenzivnělo a pomalu se přesouvalo do jiných rozměrů. Požádal mne o schůzku a já souhlasila. První rande jsme měli 19.5. na Vyšehradě. Tehdy jsem ještě ani netušila, že ve stejný den, na stejném místě, ale o tři roky později si vezmu svoji životní lásku ze školních let.
Známe se spoustu let a náš vztah za tu dobu měl mnoho podob – platonický, psací, randící, milenecký, manželský a v poslední době i rodičovský.
Děkujeme osudu, že nás svedl dohromady. Přeci jen, nebýt společného přestupu na tuto ZŠ a spojení tříd dohromady, nepoznali bychom se. Ano, velikou roli v tomto sehrála i moderní technika 🙂 Tomu všemu patří náš dík! 🙂

Aneta

Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Pin on Pinterest
Pinterest
Email this to someone
email
Share on Google+
Google+

Líbilo? Pak děkuji za sdílení 🙂