Jak Růža Zagorku dělala

To bych ani nebyla já, kdybych měla něco „normálního“. Většina pro mě důležitých okamžiků probíhá netradičně. Bylo tomu i u prvního porodu. A druhý porod jsem musela mít ještě zajímavější, než ten první.

​Celou tuhle druhoporodní anomálii zavinil před téměř čtyřmi roky porod první a já byla nyní vyděšenější než prvorodička. Jak říkám, já jsem prostě extrabuřt a jen mně se může stát to, že nepoznám, že rodím. To jsem si tak prostě jela do porodnice na obyčejnou kontrolu do poradny a tam mi během první minuty, kdy mi dělali monitor, oznámili, že mám kontrakce až do nebe a že rodím. Přivolaná lékařka potvrdila, že opravdu rodím. Otevřeno na 6 cm. Honem mne přijali, protože to měla být rychlovka. O tom, jak to přesně bylo celé, si můžete připomenout tady.

​Čeho se vlastně bojím?

Celá ta anabáze s prvním porodem mne posledních pár měsíců znervózňovala. Bála jsem se, že to zase nepoznám, vzhledem k tomu, že druhé děti jsou ven rychleji a taky , že oproti prvnímu porodu se mi ještě rozšířila (už na můj vkus hodně široká) pánev. A cesta do porodnice je tak hodinka. A navíc, jako na potvoru, jsem v tomto těhotenství byla pozitivní na streptokoka. A věděla jsem, že je třeba přijet do porodnice včas, aby mi stihla vykapat antibiotika.

​Jednou večer jsem nemohla usnout. Cítila jsme se divně. Hodně divně. A pak to začalo, bolelo mne v podbřišku. Po několika minutách zase. Pak zase a zase. Hm, divný. Vzala jsem do ruky mobil a spustila stopky. Nejsou to jen poslíčci? Vlezla jsem si do sprchy. Teplá voda nezabrala. No, začalo to vypadat „nadějně“. V 5 ráno už jsem kontrolovala tašku do porodnice, jestli jsem něco nezapomněla. Po manželově budíčku jsem jej obeznámila se situací a poté, co odvedl Žížu do školky a zařídil, aby ho babička vyzvedla, vyrazili jsme směr porodnice.

Nejsem tu omylem?

​V porodnici mne přijali, ale podle aktuálního stavu „tam dole“ to vypadalo na běh na dlouhou trať. Alespoň se krásně stihne vykapat mi dvě dávky antibiotik (jedna a druhá po čtyřech hodinách). Pravidelně mi měřili monitor. Tep srdíčka miminka a jak jsou na tom kontrakce. V porodním pokojíčku (opět jsem chtěla rodit alternativně, takže žádný porodní box, ale hezky soukromí, jen při monitorech a vyšetřeních, co se děje „dole“, jsem měla odbornou společnost) jsem strávila 24 hodin. Za tu dobu jsem neudělala žádný pokrok. Opravdu žádný. Kontrakce mne opustily. Monitory ukazovaly téměř rovnou čáru u naprostého dna. Taková mrzká konstantní funkce. Achjo. Jsem to ale tragéd, ani porodit neumím.

​No nevadí. Manžela poslali domů (no spíš do práce), mě přijali na šestinedělí na pozorování, je možné, že se to rozjede. Pravidelně jsem chodila na monitory. Další den po obědě mne propustili. Prý falešná činnost porodní. Občas se to stává. Jela jsem domů s tím, že za týden mám přijít na kontrolu do poradny, ale že s největší pravděpodobnostní dříve porodím. Dali mi pár babských rad, jak porod vyvolat.

​Domů jsem se vrátila naprosto psychicky zlomená. Sice se nic nestalo, ale já se cítila jako naprostý pakůň. Nepoznám, jestli rodím nebo ne. Už s Žibřidem to tak bylo. Tam jsem rodila a nevěděla to, tady si myslím, že rodím a ono prd. Nejhorší na tom bylo, že jsem jela do porodnice sice úplně vystrašená, ale těšila jsem se na miminko. A to tu teď (zatím) nemám.Naštěstí během mého pobytu v porodnici přijela tchyně z Prahy a hlídala Žížu. A zůstala u nás ještě chvíli, aby mi pomáhala (velikánské díky!).

Nic se neděje

Po týdnu jsem jela opět do porodnice. Na kontrolu do poradny. Vše beze změny. Všechny babské rady selhaly a i ta blbá bouřka zklamala. Tak jsem si alespoň zavtipkovala s paní doktorkou, u monitorů jsme se se všemi zdravila jak se starými známými. A jelo se zase domů. Ona asi opravdu počká na termín. Popravdě, já na porod nijak nespěchala, jen jsem se prostě pořád bála, jestli to tentokrát poznám.

​Na večer po kontrole jsem měla domluveno se dvěma svými kamarádkami, které jsou taky těhotné a mají termíny chvíli po mně, že je vyfotím. Sraz v šest večer. V pět mne začalo bolet břicho. Ne moc, ale podezřele pravidelně. Když jsem se holkami sešla, ta pravidelnost byla pětiminutová. Chechtaly jsme se tomu, že tu během focení porodím. I když mně moc do smíchu nebylo. Bolelo to fakt dost. Když jsem dorazila domů, byly bolesti už dost hrozné a zkrátily se na 4 minuty. Vlezla jsem si do vany, kde se bolesti objevily po dvou minutách. A dost pekelné. Nedá se nic dělat, musíme jet do porodnice.

​V autě jsem plakala. Ne bolestmi, ale tohle prostě musel být porod. Za chvíli budu konečně mít u sebe naše miminko. Těšila jsem se a bála se. Když jsme v jedenáct večer zazvonili na příjem, ani jsem nemohla uvěřit tomu, že jsme tu zase. Teď snad porodím.

​Přijali mne. Opět. Po příjmu, kdy se mi osobně zdálo, že se bolesti zmírnili mi udělala porodní asistentka monitor. A hle. Opět ta mrská konstantní čára, co se znuděně plazí při zemi. Asi má závratě nebo nevím. Kontrakce skoro žádné, tohle porod momentálně nebude.

Uvidíme, co bude ráno.

​Jak jako uvidíme? To mi chcete říci, že doma trpím jako kůň a jen co přejdu práh porodnice, tak jako nic, pohoda, tabáček, nohy na stole, porod nebude? To budu muset asi porodit doma? Po tom, co mi asistentka oznámila, ze dole zase žádná změna a přístroj, co se kontrakcí týče, mlčí, jsem se rozplakala. Na férovku před ní.

Přišla jsme si jak simulant. Co jsem to za ženskou, když nepoznám ani to, že rodím? Naštěstí paní porodní asistentka byla žena na svém místě. Doporučila mi, ať si lehnu, vyspím se, ráno že to bude lepší a ať se nebojím, že tentokrát odejdu s miminkem. Hlavně ať jsem v klidu, že porod je z 90% „v hlavě“, že tím stresem, co v sobě mám, ty kontrakce ovlivňuji. A že kdyby do rána nebyla žádná změna, tak že porod vyvoláme, pokud budu chtít, hlavně, ať už jsem v pohodě, že je vše v pořádku.

​S těmi jejími slovy jsem si šla lehnout. Ležela jsem, vzala jsem mobil do ruky a chvíli před půlnocí jsem napsala mojí mamině, že už jsem opět v porodnici, ale že to bude na dlouho. O tom, že zase nemám kontrakce jsem pomlčela. Mamina mi napsala, že mi drží palce a že ani neusne. Jo kéž bych jí mohla někdy v noci dát vědět, že už máme holčičku na světě.porod

Dneska prostě porodím!​

Asi ve dvě hodiny jsem sama sebe přesvědčila, že dnes prostě porodím. Co je na tom? Nic. Jen ty kontrakce by to chtělo. Už jsem zase necítila vůbec nic. A pak jsem si vzpomněla na nějaký článek, na který jsem narazila. Byl o přirozených porodech. Tam psali, že porod vyvolává nechráněný styk nebo masáž bradavek. Při masáži (nebo takové simulaci sání) se spouští hormon oxytocin, který pomáhá spouštět porod. No co můžu ztratit? Budu tu sice vypadat jako blázen, ale snad mne nikdo neuvidí.D

​Chvíli to trvalo. Ruce mne už bolely. Ale co to? Že by kontrakce? A za pět minut další? Ha ha, že bych na to vyzrála? Vydržela jsem to ještě dost dlouho. Bolest už mne začala obtěžovat. Ano, sílí! Jupí! Já porodím. Kdepak je asistentka s monitorem? V šest mne na něj napíchli. Zrovna se měnila směna, tak že pro výsledky už přišla jiná porodní asistentka. Mladá a usměvavá holčina. Ta mi s milým úsměvem oznámila, že kontrakce jsou trochu výrazné (už tam není ta mrská nízká konstanta, ale vlnky), ale na porod v blízké chvíli to není. Ale jsme na dobré cestě.

Tak alespoň že tak. Za chvíli přišla doktorka, smála se, že jsme se dlouho neviděly a vyšetřila mne. Jo, otevřeno na 4 cm, jen ten čípek tam ještě trošičku je. Ale už tam nebude dlouho. Mohla začít předporodní příprava. Nadšeně píšu mamině, že se to konečně pohnulo, ale kdo ví, jestli to bude dneska, kontrakce nemají dostatečnou sílu a musíme počkat. „Ta teda dělá Zagorku, proč si trošku nepospíší?“ odpověď, co mi vykouzlila úsměv na tváři. Asi to bude naprostá salámistka a flegmatička, co by někam spěchala? U mně je jí fajn!

Jdeme na to

​Po hodině, tedy v 7 hodin ráno, se stalo něco, co jsme nečekali. Napíchli mne na monitory, ale nějak špatně mi utáhli ten pás, co to všechno na břiše drží. Když přišla kontrakce, tak se to celé hnulo a ty dvě sondy spadly. Tak jsme to umístili zpět a utáhli sami. A co to? Najednou se ten přístroj vzpamatoval, povstal z mrtvých, najednou během kontrakce to vylétlo do maxima! Ano, moje kontrakce nejsou jen mou fantazií! Velká úleva. Pro mne, pro muže, pro všechny zaměstnance porodnice. Ona snad konečně porodí!

​Když se ukázaly tak veliké kontrakce, přišla znovu paní doktorka mne vyšetřit. Ten úsměv nezapomenu.

„Jo rodíte! Čípek je fuč a otevřeno na pět centimetrů,“.

UÁÁÁ, chtělo se mi křičet.

„Ale tohle bude rychlovka, myslím, že do oběda tu bude miminko!“

Tak to jako jo, to určitě. To známe. Žížu taky slibovali, že to bude hned a pak jen tlačení byla hodina a půl.

Instrukce pro porodní asistentku byly jasné. „Předporodní příprava hned, hlavně stihnout antibiotika. A druhou dávku ne po čtyřech, ale po třech hodinách, pokud se to stihne“.

S porodní asistentkou jsme se dohodly snadno. Antibiotika mi dokapala kolem půl deváté, vše bylo připravené a mne čekalo dootevřít se o dalších 5 cm a porodit.

Čas utekl hrozně rychle

Navzdory tomu, že mne popadaly kontrakce každé dvě minuty, trvaly přesně 50 vteřin a byly stále silnější a silnější. Dokonce jsme si i při některých zakřičela (což byl aspekt, co u Žížova porodu chyběl a přišla jsem si v porodnici nepatřičně). Když jsem byla na osmém centimetru, historie s Žížovým porodem se opakovala. Nepraskla mi voda, budu jí chtít píchnout?

Když jsem si ji nechala píchnout u Žíži, čekalo mne 20minut pekelných bolestí ve fázi, kdy nesmíte tlačit, byť cítíte naprosto ochromitelnou potřebu tlačit. Bylo to jediných 20 minut, kdy mne porod Žíži bolel.  Ale rozhodla jsem se, že do toho jdu. Těsně před píchnutím jsem dostala druhou dávku antibiotik a pak jsem šla vstříc tomu, co mělo odstartovat velké finále a gigantický vstup nového života na scénu.

Je to jen takové malé „lup“ a vody se z vás vyleje hromada. Asistentka mne napojila na monitory, aby se podívala, co „vylití bazénku“ udělalo s malou. Srdíčko naší holčičky bylo naprosto v poklidu. Ona byla naprosto v klidu. Byla připravená na svůj vstup do záře reflektorů. Byla to její chvíle, teď byl její okamžik. Uklidnilo mne to a přestala jsem vnímat okolí. Teď jen přečkat těch cca 20 minut šílené bolesti a bude to paráda.

Už jen chvilku

Ty bolesti byly hrozné. V jednu chvíli mi přišlo, že to nevydržím a zatlačím dřív, než bych měla. Najednou mi došlo, že mám oči plné slz a že to nezvládnu. Tu slabou chvilku jsem rozdýchala. Když už ale na mne přišla za okamžik znovu, asistentka mi řekla, že si můžu sednout do porodní stoličky. A že můžeme jít na to. Ta bolest byla sice hrozná, ale trvala jen chviličku. Uvelebila jsem se ve stoličce a po tom, co asistentka zálibně konstatovala, že to tu na nástřih nevypadá, jsem se podala kontrakci a zatlačila.

První zatlačení bylo takové oťukávací. Lovila jsem v paměti, co jsem dělala při tlačení u Žíži špatně, když jsem se s ním tak natrápila. Druhá kontrakce byla taky na prd. „Nejde mi to na té stoličce, chci zkusit vak“.

Manžel v rychlosti mezi kontrakcemi z pode mne vytáhl porodní stoličku a šoupl pode mne porodní vak. Usadila jsem se v něm a věnovala všechnu svou sílu do třetí kontrakce. „Výborně!“ pochválila mne porodní asistentka. Při čtvrté kontrakci jsem už cítila tupý tlak tam dole. Hlavička! „Má vlásky. No, ale asi malý nástřih bude potřeba“, zmínila se asistentka při páté kontrakci a natahovala se pro nůžky, jenže najednou volá „tak to už nestihneme!“. Přišla na mne šestá kontrakce, já zatlačila a najednou cítím, že hlavička je tu. Pak jsem jen trošičku zabrala, skoro poznat to nebylo.

A najednou byla tu!

ONA. Krásná, čisťounká. A šup, už jsem ji měla na břiše. Upřeně mne pozorovala svým hlubokým a hloubavým pohledem. Moudře si mne prohlížela. „Tak ty jsi ta máma? Ahoj, jsem tvoje!“.V ten první krátký okamžik, kdy ze mne spadla všechna ta úleva, jsem pochopila, jak neskutečně silná je. Měla za sebou tak dlouhou a těžkou cestu, vylezla do světla, do sucha a chladna a přes to měla sílu a odvahu sledovat mě. Jen mě. Nic jiné tu pro ni nebylo. Nic ji nezajímalo. Hleděli jsme si vzájemně do očí hodnou chvíli. Zamilovala jsem se.

Ani pomalu nevím, že jsem mezi tím ještě porodila placentu. Po nějaké chvíli se porodní asistentka manžela zeptala, zda chce přestřihnout pupeční šňůru. Jen co šňůru přestřihl, na celý porodní pokoj je rozlehl nádherný zvonivý zvuk. Naše malá se ozvala. Nejkrásnější zvuk, jaký jsem v tu chvíli mohla slyšet. Hned na to se mi přisála k prsu. Jako by to dělala už léta.

Mně zkrášlili o jeden steh a mohli jsme se všichni tři přesunout do vedlejší místnosti, kam jsem si lehla do postele a měli jsme dvě hodinky na to si odpočinout a sbližovat se. Po chvíli jsem se podívala na manžela. Ten jen seděl u mé postele a koukal na nás, jak si spolu ležíme přitulené a jak je malá spokojená. V očích měl slzy. Náš táta. Moje největší podpora, muž, díky němuž mám tak úžasné děti, důvody k žití.

Dva porody a každý úplně jiný.

První téměř bez bolesti, ale nadřela jsem se a nakonec jsem byla ráda, že jsem nedostala transfuzi. Druhý bolel a to dost, ale byl poměrně rychlý.

Dvě děti a každé úplně jiné. Nevím, zda je to povahou nebo průběhem porodu, ale Žíža prvních 24 hodin nechápal, jak se přisát a co to vůbec je prso. Růženka sála už 3 minuty po porodu. Žíža celé noci v porodnici proplakal, Růženka sladce spala.

Vždycky mne mrzelo, že s Žížou jsem se nemohla „sblížit“ hned. Dali mi jej sice po porodu na břicho, ale stihla jsem jej sotva pozdravit, lehce jsme se podívali do očí a už nás brali od sebe, protože já silně krvácela a muselo se to začít ihned řešit. Byl pak u mne ty dvě adaptační hodinky po porodu, ale pak jsem zkolabovala a Žíža musel být sám první noc na novorozeneckém, kde prý celou noc plakal. Pořád mne to trápilo, že to musel zažít a teď mne to trápí mnohem víc.

Krásný okamžik

S Růženkou jsem tu příležitost dostala, měly jsme ty chvíle jen a jen pro sebe, očuchaly jsme si jedna druhou, dívaly se sobě do očí. Vybudovaly jsme si pouto. Takové, jaké má mezi matkou a miminkem být. Vše mi s Růženkou přijde snazší. A ne proto, že jsem si to už s jedním dítětem zkusila. Tím to není. Ono opravdu každé to dítě je jiné, má jiný biologický režim, jiný druh pláče, jiné potřeby. Ale s Růženčiným zaplakáním vím, co dělat, co po mně chce.  S Žížou jsem si ten vztah budovala a i když jsem jej měla šíleně moc ráda od první chvíle, zamilovávala jsem se do něj postupně. S Růženkou to bylo hned.

Matka a dítě prostě patří k sobě a ten moment po porodu (pokud to zdravotní stav dovolí) je opravdu klíčový. Ale pokud tomu osud nepřeje, nevadí, své dítě budete milovat za každou cenu a ono vás také.

Když mi paní doktroka řekla, že jdeme rodit, nevěřila jsem jí, že kolem oběda tu bude miminko. Nikomu jsem to ani nepsala, protože ta naše „Zagorka“ si to mohla zase rozmyslet. Psala ale zrovna manželovi moje sestra Bonina, ptala se, jak to zvládáme. Muž jí odepsal, že dle doktorky máme očekávat obědové miminko. Po porodu manžel koukal na mobil a našel zprávu od Boniny: „Tak jdu zrovna na oběd a miminko nikde. A to jsme mi jí slíbili!“. Zpráva přišla ve 12:05. Růženka se narodila ve 12:08. Měla trošku zpoždění, ale na oběd opravdu dorazila…

razítko

Share on FacebookTweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someoneShare on Google+
Líbilo? Pak děkuji za sdílení 🙂