O tom, jak se u nás stavil čáp

DSC_0622Porod byl pro mne, asi jako pro každou rodičku, velmi silným zážitkem a nerada bych na něj zapomněla, proto jsem se rozhodla, sepsat takový malý porodní příběh…Náš malý přišel na svět tři dny před termínem. Načasoval si to krásně, rozhodl se přijít na svět v den, kdy jsem jela do porodnice do poradny.
Už v noci jsem nemohla spát. I když jsem vždy usnula, do půl hodiny jsem se vzbudila. Po chvíli jsem zase usnula a tak pořád dokola. V těch pauzách, kdy jsem byla vzhůru jsem se snažila vypozorovat, jestli už náhodou nemám kontrakce. Ale bohužel, jediné, co jsem cítila, bylo, že jsem se necítila jako já, přišlo mi, že jsem v cizím těle. Ale nic mne nebolelo. Tak jsem se snažila spát.
Když ráno zazvonil budík, už jsem se začínala cítit tak nějak prapodivně. Bolelo mne trochu podbříško, ale to mne jemně pobolívalo celé těhotenství. Navíc jsem si říkala, že pokud by šlo o porod, bude mne bolet asi celé břicho, ne? Já naivka.
Nevěnovala jsem tomu tedy pozornost a šla se připravit na poradnu. Vlezla jsem si do sprchy a celá se umyla od hlavy až k patě. Pak jsem vylezla ze sprchy, že si vyfénuji vlasy a nalíčím se. Jak jsem ale vylezla z té teplé vody, bolest zesílila. Ne moc, ale bylo to znatelné. Jenže hned to zase přešlo. Říkala jsem si, že to jsou asi jen poslíčci, tak jsem se zkrášlila a šla se nasnídat. Manžel se mezitím holil. Když jsem začala jíst, bolest se vrátila. Neměla jsem chuť k jídlu, tak jsem si jen tak párkrát ďobla. Pak jsme vyrazili směr porodnice.
Nejdřív jsme se cestou stavovali u mých rodičů, že jim tam vyhodíme naší psici. Naši mají taky psici, tak aby se každá doma nenudily, nudí se pěkně spolu. Manžel vyběhl z auta s psicí, že jí k našim hodí, já ať počkám v autě. To už mne přepadla další bolest. Podezřelé. Vyndala jsem mobil a zapnula stopky, že si změřím čas mezi bolestmi. Vrátil se manžel a vyrazili jsme.
Porodnici máme necelou hodinku cesty. Já při každé bolesti zmáčkla stopky. Asi po půl hodině se mě manžel ptá, co pořád na to mobilu sleduju. Já zkoukla mezičasy, všechny kolem 5 minut. Kouknu na něj a říkám, že si měřím kontrakce. Manžel se vesele usmál „To jako fakt? A po kolika jsou?“.
„Po 5 minutách.“
V tu chvíli manžel vytřeštil oči. „To jako rodíš?“.
„Asi,“ řekla jsem klidně. „Ale neboj, nijak to nebolí, takže to bude asi ještě chvíli trvat, hlavně nespěchej.“
No co vám mám povídat. Adrenalin stoupl a my dojeli do porodnice v rekordním čase. Pak si nás v porodnici zavolali, co potřebujeme.
„Jdu do poradny,“ povídám.
„Tak nejdřív zaznamenáme na monitoru, co se nám děje,“ usmála se na mne sestřička.
„No, ale nevím, jestli už nerodím, mám od rána bolesti.“
„Po jaké době?“
„Po 5 minutách“ usmála jsem se na ni. No na monitoru jsem byla asi jen 5 minut, chytli jsme kontrakci a ano, porod začal. Přišlo na řadu papírování a vyšetření. Po vyšetření si paní doktorka zavolala manžela. „Tak tatínku, rodíme, vaše paní to skoro zvládla sama, je na šestém centimetru, za chvilku to bude!“
No s tím „za chvilku “ to trochu přehnala. I když mi na předešlých kontrolách slibovali rychlý porod, představovala jsem si větší rychlovku…

2013_09_18 (1)Byla jsem rozhodnutá, že nebudu rodit klasicky v koze, že si porod „zpříjemním“ a budu řídit sama. Rozhodla jsem se rodit aktivně. Tedy jak během první, tak i během druhé doby porodní si vybírat polohy, které mi vyhovují a postarat se o to tak nějak sama, jen za podpory asistentky.

Nejdříve to byla zábava. Kontrakce mne skoro nebolely, hopkala jsem si vesele na míči nebo si dávala teplou vanu a celou dobu si povídala s manželem, který mezitím vždy zaznamenával na stopkách kontrakce.
První tři hodiny jsem se dostávala na osmý centimetr, pak se rozhodli mi píchnout vodu, že to jde pomalu. To co přišlo po píchnutí vody jsem nečekala. Kontrakce nastoupily po jedné až dvou minutách a přibraly na síle. Trvalo to asi jen půl hodinky, ale když přišla kontrakce, nevěděla jsem, jak se postavit, sednout či lehnout, abych bolest utlumila. A najednou mi asistentka povídá, „Jdeme tlačit!“
„To už?“ blesklo mi hlavou a poprvé mne přepadla panika. Za chvíli budu držet v ruce své dítě! Zvládnu to? Ještě že přišla kontrakce, jinak bych začala filozofovat a vyšilovat. Kontrakce mne vrátila na zem. Já usedla do porodní stoličky, připravená na vše. Upřímně mám tuhle fázi porodu trochu v mlze. Pamatuju si, že jsem vystřídala všechny polohy, co šly. A vybrala jsem si. Rodila jsem v porodním vaku. Pohodlně se v něm sedělo a hned za mnou seděl manžel, který mi při tlačení pomáhal udržet se v poloze a tlačil se mnou. Opravdu se mnou tlačil a mně to moc pomáhalo. Nejprve mi došlo, že teď už to vlastně vůbec nebolí. Že jediné co, tak je to tlačení pěkná fuška. Cítila jsem, jak mi po zádech a všude po těle tečou čůrky potu. Najednou jsem si uvědomila, že jsem úplně nahá, žádná košile nic, taky aby jo, když naposledy, než jsem šla tlačit, jsem byla ve vaně. Najednou koukám, že je u porodu nějak moc lidí. Asistentka a slečna, co zde byla na praxi, o těch jsem věděla, ale že se kouká ještě jedna asistentka, že přišla doktorka a pak i dětská sestra, to jsem nevěděla. Manžel pak říkal, že jsem všechny odkývla. Prý je to zážitek, když někdo rodí takto, i když to ženy chtějí, nakonec to prý většinou odrodí klasicky v koze na porodním sále, takže já byla taková rarita a každý to chtěl vidět.
Musím upřímně přiznat, že ze začátku jsem tlačila nadarmo. Nevěděla jsem jak. Když pak přišla paní doktorka, pomáhala mi s asistentkou tak, že každá mi jemně tlačily na místa, kam mám tlačit já a nechaly mne, ať si při kontrakci a zatlačení do nich zapřu vší silou nohy. Pak to šlo jak po másle.
Najednou jsem cítila hlavičku, pak už jsem jen jednou zatlačila a malý vylétl jak špunt z lahve šampaňského. Asistentka ho v letu chytila, podala mi jej na břicho a přestříhla pupeční šňůru.
Bylo nádherné mít toho malého tvorečka na bříšku, přišlo mi najednou, že už ho věčnost znám, že je to starý známý, kterého jsem jen léta neviděla. Byla to jen chvilka, kdy jsem ho na sobě cítila a hned dětská sestra, že ho odnesou změřit a zabalit. Začala jsem protestovat, protože jsem měla v porodním přání jasně napsáno a i slíbeno, že mi malého nechají co nejdéle, abych se s ním mohla poznat. Bohužel mi asistentka oznámila, že musím vedle, že jsem ztratila hrozně krve a že mě hned musí zkontrolovat a zašít. Šla jsme tedy. Ve vedlejší místnosti jsem porodila placentu a přišel manžel s malým, položil mi ho na prsa, oznámil mi, že je v pořádku, má 3,25kg a 50cm. Ulevilo se mi, že je mám oba u sebe a šití jsem už vůbec nevnímala. Jen jsem cítila malého a mé tělo, jak se celé klepe. Prý následek aktivního porodu, kdy se zapojuje do porodu opravdu celé tělo.
Sice mi porod trochu zkomplikovala velká ztráta krve, tři hodiny po porodu jsem omdlela a musela přežít první noc bez malého u sebe, protože bych se o něj nezvládla postarat, ale stálo to za to.

2013_09_20 (28)Musím poctivě přiznat, že mi porod nepřišel nijak hrozný, až na tu půl hodinku mne vůbec nebolel a jsem šťastná, že byl manžel u toho a že se se mnou zapotil. Od chvíle, kdy jsme dorazili, do chvíle než malý poprvé zařval na celý svět, uběhlo pět hodin. A já jsem ta nejšťastnější máma na světě. A příště si to dám zase aktivně!

Také bych velmi ráda pochválila kadaňskou porodnici, opravdu skvělý, milý a vstřícný personál, byla jsem naprosto spokojená, jak s porodem, tak s následným pobytem.
Příchod malého člověka je velmi silný zážitek, který si chce každý zapamatovat v tom nejlepším světle a díky kadaňské porodnici se nám to povedlo. Ráda se sem jednou (nebo snad vícekrát?) vrátím.
razítko

Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Pin on Pinterest
Pinterest
Email this to someone
email
Share on Google+
Google+

Líbilo? Pak děkuji za sdílení 🙂