Vánoční
Naše Vánoce proběhly naprosto dle našich představ. Žížovi jsem už od začátku prosince o Vánocích vyprávěla, o zvycích, o tom, kdo je to vlastně Ježíšek, ukazovala jsem mu fotky z našich minulých Vánoc. Zdálo se mi, že to vše chápe. A asi ano. Už opravdu rozumí všemu, co říkáme. 
Ráno ihned po probuzení celý vyplašený, s očima na vrh hlavy hleděl na stromeček. Byl nadšený, že jsou na něm i bonbóny! Těch si všiml na nějaké fotce z minulých Vánoc a ač jsem je nechtěla kupovat, Žíža si je vyžádal a tak jich tedy na stromečku pár našel, když jsou ty Vánoce. Pak ochutnal k snídani vánočku s kakaem a koukali jsme na pohádky a čekali na návštěvu. Každý rok na štědrý den nás navštíví moji a manželovi rodiče a sourozenci. Povídáme si a půl dne trávíme hezky pohromadě. Rodina. Poté, co osiříme, nás čeká odpolední siesta, kdy si malý zchrupnul a my mohli v klidu připravit večeři. Po vyspání malá procházka na čerstvém vzduchu a pak chystání se na Ježíška. Našlechtit se, stihnout poslední přípravy, usednout ke štědrovečernímu stolu a začít hodovat.
Už během večeře jsem se cítila tak nějak jinak. Tak jako dřív, když jsem byla dítě. Dokonce jsem chtěla manžela popohnat, ať si nepřidává, že se už těším na Ježíška! Vánoce pro mne byly od mala něčím hodně výjimečným, úžasným, kouzelným a pohádkovým. I když už dospělá, i tak jsem se na Vánoce těšila a měla v bříšku takové zvláštní motýlky (jako při prvních polibcích od milované osoby). Radost z toho, že jsme se u štědrovečerního stolu opět sešli, že jsme všichni zdraví, že se máme rádi.
Když jsem začala žít s manželem (tenkrát ještě přítelem), těšila jsem se na naše první společné Vánoce, jak budeme sami, jak spojíme společné zvyky, jak si uděláme své vánoční tradice. Večer to byl pěkný, ale nebyly to Vánoce. Byli jsem jen dva (a psice, které to bylo buřt) v bytě, který nám byl cizí, nevánoční. Přesto jsme tak oslavili další dvoje Vánoce. Říkala jsem si, že je to „daň“ z dospělosti a samostatnosti. Až narození syna to změnilo. Najednou jsme byli rodina. Najednou se vánoční kouzlo vrátilo. Letos to byly třetí opět kouzelné Vánoce. Kouzelné a mocné díky někomu tak bezmocnému a malému. Díky někomu tak božímu. On nám prostě mění celý život.
A nemusím vám ani povídat, jak nádherné byly ty jeho jiskřičky v očích, když viděl rozzářený stromeček, prvních pár minut ignoroval dárky, byl nadšen ze světýlek a hlavně z toho, že si konečně za celý den už teď může sundat a sníst ten bonbón! Poté se pustil do rozdělování dárků. Letos jsme je zabalili do obyčejného bílého papíru a poté potiskali razítky. Nakonec jsme nakreslili postavičku, komu dárek patří. A díky těmto kresbám to Žíža bravůrně rozdělil. Očekávala jsem, že se pustí do hromadného trhání a rozbalování a on nás opět překvapil. Rozbaloval pečlivě, téměř netrhal (většinu jsme roztrhali s manželem, když už jsme nemohli vydržet, jak dlouho mu to trvá a chtěli vědět, co na dárek řekne :)) a s každým dárkem (pokud nešlo tedy o měkký, ty ho fakt nebraly) si poctivě hrál. Až když zjistil, co to umí, věnoval se opatrnému rozbalování dalšího dárku.
Největší radost však měl z dárku, který byl pro mne a manžela. Dostali jsme koloběžku. No hádejte, koho na ní vozíme 🙂
Nejkrásnější okamžik Vánoc ovšem nastal až na Boží hod, kdy jsme zavítali, jako každý rok, na oběd k mé babičce, kde se sejde celá část mojí rodiny. Tam Ježíšek zanechal taky spoustu dárků, ale hlavně vláček od Dupla, který sám jezdí. No naprostá bomba. Po překonání prvního Žížova nadšení z dárku, si Žíža stoupl doprostřed místnosti s vláčkem v ruce a zvolal „Díky Šišišku!“. Draly se mi slzy do očí a byla jsem z toho úplně naměkko. On poděkoval! Ano, děkuje nám už celkem často, ale opravdu mne toto dojalo. Zopakoval to do Silvestra několikrát, když si s hračkami od Ježíška hrál, najednou přestal, vyskočil, přiběhl ze stromečku, poděkoval Šišíkovi, dojal mámu a zase si běžel hrát. Musím to prostě napsat. Mám úžasného syna!
Nádherný západ na Štěpána nad Prahou
