Rande v Benátkách
Především, když máte malé dítě. To si tu dovolenou i užijete. Dítě je totiž moc roztomilý tvor, kterého na hodinu nebo dvě pohlídat není žádný problém. Někdy je i tak extrémně roztomilé, že se jej dychtivá babička a dědeček nabídnou pohlídat i déle. Třeba i celý den!
A nám se tohle právě poštěstilo na letní dovolené v Itálii. Byli jsme kousek od Benátek a my jsme je s manželem chtěli moc navštívit. Byli jsme tam oba sice několikrát, ale jako děti a hlavně s rodiči. A ruku na srdce, tenkrát to byla trochu „pruda“. Já ty výlety s našima zbožňovala, ale musela jsem se většinou přizpůsobit trase, plánu, který naši určili. Bylo to vždycky bezva, viděli jsme (ať jsme byli kdekoli) spoustu zajímavého, památky mne bavily, představovala jsem si vždy, jak to tu asi v tom 15.století vypadalo. Ale byl to prostě výlet našich a my se sestrou musely poslušně s nimi. I když jako starší jsme už i v tomhle měly volnější ruku a i dost často cíle našich výletů vybraly my dvě. Ale znáte to, když už jsme tady, tak musíme vidět tohle.
Proto jsme se rozhodli, že to uděláme jinak. Prostě jsem s mužem zaparkovali v Punta Sabbioni, koupili si lístky na loď a nadšeně se vypravili směr Venezia.Benátky mne opravdu šokovaly! Já si je z dětství pamatuji pěkně špinavé. Nevím, zda to bylo tím, že se tyhle výlety u moře plánovaly na dny, kdy bylo deštivo a nešlo se v moři koupat, nebo jestli to tak prostě bylo, ale pamatuji si benátské kanály zbarvené dohněda. Jak mi vyrazila dech jejich krásná akvamarínová barva. A ani na tom náměstí Svatého Marka nebylo tolik holubů, co si pamatuji (na tohle náměstí mám skvělou a živou vzpomínku, tady jsem totiž poprvé v životě nakopla holuba. Nechtěně. A celá ta masa lidí kolem mne tenkrát vraždila pohledem. Holuba jsem pak nakopla ještě jednou a to v Praze na Florenci, když jsem čekala na autobus. Ten drzý pták si dovolil klovnout mi do tkaničky a já prostě instinktivně vykopla a on to schytal. Tenkrát mne opět probodávalo několik nenávistných pohledů. Bylo jich ale mnohem méně, tak se to dalo ustát), že nebylo kam šlápnout. Teď celkem prázdno. Možná tu bylo víc racků než holubů.
Každopádně jestli se Benátky za těch dvacet let (cože tolik?) změnily nebo jsem jen se zachmouřeným počasím měla Benátky za zašedlé, vzali jsme si s manželem do ruky mapu a tužku a šli jsme. Naplánovali jsme si cestu „bajvoko“, kam se vydáme, hlavně co nejdále od památek a od lidí (v Benátkách sice nemožné, ale vyhnout se davu, co jde po stopách Langdona nebo ho prostě zajímají všechny benátské pamětihodnosti, tak trochu jde). Šli jsme, zakreslovali si trasu (abychom se pak vůbec našli), kochali se, fotili si roztomilá zákoutí, po dlouhé době si v klidu a inteligentně povídali (chápej, neznělo to nějak takhle: Udělala jsem hačí k Žížovi, vzala do ruky plyšového haf a kákyho a zpívala mu Holka modrooká, když zrovna někdo udělal cink, já se lekla, shodila sklenku a ta udělal báci). Po hodně dlouhé době jsme si povídali, nikam nespěchali, navzájem se poslouchali a drželi se za ruku (o to se vždy pokoušíme, ale jakmile to uděláme, do vteřiny je mezi námi dítě, dá každému z nás jednu ruku a musíme ho houpat).
V čase oběda a s kručícími žaludky jsme na náměstí Santo Stefano usedli do příjemné restaurace a v klidu si vychutnali oběd, víno a dezert. Seděli jsme tam hodně dlouho a pořád si povídali. I když jsou naše rozhovory na jiné téma než před sedmi lety, měla jsem pocit, jako bych byla opět na rande, dokonce na nějakém z prvních rande a cítila se skvěle. Opět jsem si uvědomila, jak moc toho chlapa miluji, jak moc je skvělý a jak moc ho ke svému životu potřebuji. Pak jsme se spolu ještě chvíli procházeli uličkami Benátek a pak jeli lodí domů. Při odjezdu jsem měla zvláštní pocit. Jako bych s Benátky opouštěla své staré (mladé), bezstarostné a svobodné JÁ.S přiražením ke břehu v Ponte Sabbioni mi z toho bylo až smutno. Ale jen co jsme přišli k autu a uviděla jsem v něm dětskou sedačku, už jsem chtěla být zase u našeho malého rošťáka.
I když bylo krásné si na pár hodin zkusit, jaké to je být tu zase „jen pro sebe“ a že to bylo bezva, nikdy bych tu už jen pro sebe být nechtěla. To totiž není vůbec zajímavý! 🙂
