Jako ve středověku

DSC_0941..aneb, jak jsem si poprvé ušila něco na sebe.
A celé to přitom začalo úplně nevinně. Jednoduše se konal vánoční večírek. A ten večírek nebyl ledajaký. Jelo se do středověké krčmy v Dětenicích. Měli jsme oslavit večírek v krčmě a přespat ve středověkém hotelu. Vše je opravdu realisticky zařízené a proto padl návrh, že i my oslavíme ten večírek pěkně tradičně. Dostali jsme za úkol si každý opatřit středověký oděv.
Většina kolegů a kolegyň objednala kostýmy a už se těšili na večírek. Já v tu dobu byla doma na nemocenské, a protože mi už trochu otrnulo, rozhodla jsem se ušít si kostým sama. Po delším uvažování (a hlavně prozkoumání několika Burd, které mám po tetě) jsem se rozhodla, že si ušiji kostým šenkýřky.
Prohrabala jsem „rodinný inventář látek“, které se v rodině za dlouhá léta nahromadily, a vybrala si dva favority.
DSC_0979Když už jsem měla jasnou představu i z čeho si kostým ušít, zbývalo mi jediné – vrhnout se do díla. Do té doby jsem nikdy nešila nic na sebe dle střihu (asi v patnácti jsme se s kamarádkou snažily si ušít džínové korzety, ale dopadlo to všelijak, ale vůbec ne tak, jak jsme si představovaly). Nejdřív mi chvíli trvalo, než jsem se ve střihu zorientovala a pak jsem to prostě střihla. Přesně jsem se držela návodu a jela poctivě krok za krokem. Šila jsem trochu „horkou jehlou“, věděla jsem, že si to na sebe vezmu jednou a pak to odložím, takže s nějakým zapošíváním atd. jsem se moc nepárala… Na korzet jsem ještě našila ozdobnou krajku a z vlny uháčkovala řetízek, který jsem použila na očka k vázání a na vázání.
Pak jsem se pustila do sukně. Tu už jsem dělala podle oka, žádný střih, prostě jak jsem byla zvyklá, když jsem jako malá šila úděsné hadříky na barbíny. DSC_0976Spodek sukně jsem opět ozdobila krajkou. U sukně mě ale čekalo další moje poprvé a to všívání zipu. Opět jsem toto nastudovala v nějaké Burdě a pustila se do toho. Výsledek nebyl úplně ideální, ale byla jsem spokojená. Jen na konci se zip jemně „vyboulil“. Než abych to přešívala, rozhodla jsem se to zamaskovat a to čímsi, co neumím pořádně pojmenovat. Ušila jsem něco jako nařasenou zástěru, kterou jsem neuvázala tak jak se zástěra nosí, ale na bok. Vypadala trochu jako kapsář. Pro oživení „modelu“ jsem si pod sukni vzala spodničku po prababičce, která je zdobená krajkou a kterou občas v letních měsících vytáhnu a nosím jako sukni.
Pod korzet jsem si vzala tričko se spadlými rameny. Pak jsem ještě na krk zavěsila dřevěný křížek na kůži. Protože šlo o vánoční večírek a ten rok byly v zimě opravdu mrazy, nakonec jsem pod kostým natáhla ještě tělové tričko a přes model jsem vzala bílý háčkovaný šál po babičce.
Kostým měl úspěch, málo kdo mi věřil, že jsem to šila sama a na rozdíl od koupených, pestrobarevných kostýmů, ten můj vypadal reálně. Také známkou úspěchu byl fakt, že když jsem se vydala od stolu do výserníku (takto mají v krčmě pojmenované toalety), cestou mě několik návštěvníků krčmy žádalo o pivo v domnění, že jsem místní šenkýřka. To jsem brala jako největší pochvalu a uznání a s uspokojeným pocitem jsem večer zamhouřila oči.
DSC_0942
razítko

Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Pin on Pinterest
Pinterest
Email this to someone
email
Share on Google+
Google+

Líbilo? Pak děkuji za sdílení 🙂