O svatebním focení
Protože jsem taková jaká jsem, hrozná perfekcionalistka, přihlásila jsem se do kurzu focení a pořídila si odbornou literaturu o tom, jak fotit svatby. Obojí mi hodně dalo a díky obojímu vím, že fotky, které jsem udělala nejsou ideální, ale sama za sebe můžu říci, že mne velmi potěšilo, že jsem to ve finále dala. Od rána do večera. Žádný důležitý okamžik mi snad neunikl. Fotek jsem nacvakala mraky. Prsty a celá ruka mne bolely jak čert od celodenního nošení fotoaparátu a tisknutí spouště. Nikdy jsem nefotila déle než hodinu.
Dost mi vyhovovala moje přirozená nenápadnost (občas si přijdu neviditelná přehlédnou mne i v hospodě, ač jsme jediná bez piva a po sté se připomínám), díky ní jsem fotila svatebčany, aniž by mne vnímali, oni nebyli nervózní a mně se povedlo zachytit spoustu emocí a momentek, které by jinak nevznikly. Naproti tomu moje nesmělost je dost na škodu, protože se mi těžko naháněli rozprchlí svatebčané na společnou fotku.
Večer před svatbou mi bylo opravdu dosti blbě, nervy pracovaly. Bála jsem se toho, že to celý pos..u a zkazím tím kamarádce vzpomínky na svatební den. Byť mne ona uklidňovala, že moje fotky zná a ví, do čeho jde, já sama si tím jistá nebyla. Nevěděla jsem, do čeho jdu. Celý den se soustředit a koukat, všude být včas a nikde nechybět. Co když se bude dít něco důležitého, když si zrovna odskočím? Nebo budu mít mastný prsty od řízku? Myslela jsem, že se z toho zblázním, všechno to bude jen na mých bedrech a ne taková pohoda, jako když jsem fotila sestřinu svatbu. Nakonec jsem ráno vstala, dokonce i něco pojedla a když jsem se objevila u nevěstiny rodiny, vše najednou bylo pryč a já už jen cvakala a cvakala…
Na závěr musím napsat, že z akce mám dobrý pocit (i když dost chyb mne teď mrzí, že jsem je dopustila, jsou až začátečnické), mohlo to být lepší, to ale může být vždycky. A to je to, proč mne focení baví. Baví mne ten proces zdokonalování se a když už jsem v bodě, kde jsem chtěla nějakou dobu být, zjistím, že ten bod je vlastně úplný začátek. A tak je to pořád. A pořád mám co zkoušet. Ale už mohu hrdě říci „Fotila jsem svatbu!“.
