Skoro jako sestra
Odie byla takové naše první dítě. Psí dítě. Manžel vždycky toužil mít psa, doma jej mít nemohl. Já jsem naproti tomu z rodiny, kde pes a jednu dobu i psi byli něco samozřejmého. Já si život bez chlupatého parťáka představit neuměla. Proto bylo jasné, že jakmile se spolu sestěhujeme, pořídíme si psa (občas si tak říkám, jestli si mne muž nevzal kvůli tomu, že pes je se mnou jistota :-D). Víc času než vybírání nábytku a vybavení jsme se věnovali výběru plemene. Chtěli jsme něco rozměrů ne úplně malých (kupujeme si psa a ne morče přeci) a ani nijak velikých (musím být schopná odnést psa k veterináři a nenadřít se moc). Nakonec to vyhrálo plemeno west highland white teriér, bylo nám z mnoha důvodů nejsympatičtější.
Odinka na nás zbyla. Byla poslední fenkou z vrhu a když jsme si pro ni přes celou republiku dojeli, byla tam už jen ona a její bráška. Nemohli jsme si tedy vybrat to (dle našeho názoru) nejroztomilejší štěně. Ale bylo nám to jedno. Tohle bylo naše štěně.
První dny a možná i měsíce byly celkem těžké, Odie byla živé štěně a dávala nám zabrat. Ale my byli šťastní a naše bílá chlupatá psice byla takovou malou přípravou na rodičovství. Zkouška zodpovědnosti.
Když jsem otěhotněla, měla jsem celkem strach, jak přijme nového člena rodiny. Původně jsme plánovali, že ji necháme připustit, ale jaksi jsem místo ní otěhotněla já, tak na štěňátka nedošlo. Ale ona v sobě ten mateřský cit měla. Už od prvních dní, kdy jsem ještě ani netušila, že čekám dítě, si mi lehala na bříško a byla neustále se mnou. I když už jsem pak místo břicha měla obří meloun. S vykloubenou hlavou, ale i tak mi odpovědně bříško hlídala, při pohybech Žíži jej pečlivě pozorovala.
Přemýšleli jsme, jak jí příchod nového člena rodiny usnadnit. Někde jsme se dočetli, že by měla matka s dítětem přijít domů a pes tam nemá být. Má přijít až záhy, aby v bytě už dítě našel. Prý tak lépe přijmou nového nájemníka. Odie byla první den trochu nervózní a nemohla se ho „načichat“. Ale jakmile Žíža zaplakal, byla celá nesvá.
Starala se, takovým svým způsobem. Asistovala mi při všem. Seděla pod přebalovacím pultem, když jsem jej přebalovala, sledovala koupání, dohlížela na kojení. Měla občas smutnější pohled, protože už jsme ji nemazlili tak často jako dříve. Ale o svá privilegia nepřišla, získala navíc parťáka, který ji to mazlení nyní vynahrazuje. Od vždycky jsou spolu. Odie je s Žížou, když si hraje, chodí spát k němu do pokojíčku a dává na něj pozor. Žíža se už naučil s ní mazlit něžně, hrát si s ní tak, aby z toho i Odie něco měla. Občas se sice Odie musí před ním schovat, protože ona si chce zrovna schrupnout a Žíža jí nutně musí házet míč.
Jsou jako brácha a ségra, parťáci do nepohody, ale občas si jdou na nervy. Žíža Odie miluje, krmí jí, dává jí vodu do misky, stará se, ona mu dělá společnost a mazlí se s ním, občas ho i zajde zahřát do postele. Mé obavy z toho, jak to naše psí dítě zvládne přijmout naše lidské mládě, byly zbytečné. Odinka je duší máma, neskutečná pohodářka, někdy až moc flegmatická a občas si říkám, že je tak hodná, až je hloupá. Když ale dojde na lámání chleba, i ona si umí prosadit svou. Je to naše psice, co na nás zbyla. A zbyla na nás úžasně.
Život se psem je prostě príma.
