V dubnu zhubnu
Tohle tvrdím každý rok. A zatím se mi to nikdy, ale opravdu nikdy nepovedlo. Ale zákonitě v dubnu přestanu nabírat, tak i to beru jako částečný úspěch.
Já jsem totiž děsná lemra líná a to nejsem od Kolína. Se sportem mám od vždycky problém. Nejde mi, opravdu žádný mi nejde a žádný mne nebaví. V kolektivních sportec mi akorát všichni nadávali, že to kazím. Vždycky mne všude každý přeběhne, přeskočí, přehodí. V této oblasti mi prostě není dáno. Nikdy mne to moc netrápilo. Plavat umím a v létě si rekreačně zaplavu. Na kole jezdím stylem „když nemůžu, slezu, když vidím něco pěkného, kolo házím do příkopu a běžím se na tu krásu podívat“. Nejradši mám pěší výlety.
Po porodu ovšem nastal problém v okolí mého pupku a bylo třeba jej začít řešit. Začala jsem běhat. No běhat. Nejprve jsem uběhla kilometr a myslela, že umírám. Pak přidávala vzdálenost a zjišťovala, že tempo šneka (opravdu, když trochu zpomalím, tak už couvám) mi vyhovuje a zvládnu uběhnout víc. Pak přišla zima, výborná výmluva pro můj alibismus, a vše začalo nanovo. První jarní výběh jsem myslela, že je po mně.
Teď si chodím běhat jen když mám fakt náladu. Nebo jsem k večeři snědla půlku kuřete a mám výčitky svědomí. Neuběhnu moc, ale na chvíli vypadnu z domu a pročistím si hlavu. Stále ale nemám dobrý pocit. Nikdy. Prostě mne to nebaví.
V poslední době jsme ale začali s manželem cvičit jógu. Jsme sice oba hrozný zkráceniny, ale postupně se zlepšujeme a zvládáme mnohem víc, než na začátku. A hlavně! Já se po cvičení vždy cítím nějak lépe. Tak nějak vyrovnaně. A dospěla jsem k bodu, že se už nebudu trápit dubnovými dietami. Že si budu jíst to, nač mám chuť (ale nebudu se přejídat, to jsem si slíbila). Saláty mám ráda a ráda si je udělám, ale nebudu prostě počítat váhy porce a kalorie abych měla větší výdej než příjem. To mne stresuje. A při stresu jím.
Díky józe jsem se srovnala s faktem, že mám naděleny prostě slovanské tvary, kterým mé mateřství přidalo na oblosti. A co. Žížovi se na nich skvěle usíná. Muž si taky nestěžuje.
Ale nebojte. S Žížou se teď tomu sportu budu muset začít věnovat, protože to aktivní dítě nedá jinak. S ním mne to bude bavit. Zatím jsem rychlejší než on, skočím dál než on a dokonce ho i přehodím. Ale nebude trvat dlouho a brzo mne trumfne. A víte co? Já se na to těším!
P.S. Přiznávám, že v těžké chvíli (většinou když stojím na váze, tak je ta chvíle fakt hodně těžká) mi zvedne náladu >tenhle song< 😀
