Druhá adventní neděle
Už se to blíží a já začínám mít tu pravou vánoční náladu. Ten pocit umocnil fakt, že Mikuláše máme za sebou a Vánoce tedy opravdu klepou na dveře. Navíc jsem si dnes dala doma do vázy borovicové větvě, které provoněly celý byt. A ta vůně jehličí vánoční náladu navodí, i kdybyste nechtěli.
Já konečně došila poslední quiet book (opět vám ho ukážu v nějakém z následujících článků), který jsem naslibovala a HURÁ! Můžu se pustit do vánočních dárků. Snad se letos budou líbit.
Taky mne čeká pečení cukroví, to naštěstí pečeme s mojí maminkou, takže to s tím naším raubířem snad zvládneme, ale mám z toho celkem strach.
A včera k nám zavítal Mikuláš. Nejsem zastáncem strašení dětí, když už čert, tak nějaký sympaťák, aby z něj děti neměly nějaký blok. Ale myšlenka se mi líbí. Čert by v dětech měl vzbuzovat respekt, nikoli strach, a ony by si měly uvědomit, že by na ty rodiče mohly být hodnější (ale pochybuji, že jim to víc jak týden vydrží). Tak jsem se rozhodla Žížovi nějak vysvětlit, co to čerti jsou, co je peklo. Nejlépe názorně. Tak jsem nám pustila mou nejoblíbenější pohádku S čerty nejsou žerty. Ovšem nějak jsme se se synem neshodli. Doufala jsem, že pochopí, že čerti jsou dobří a do pekla nosí fakt jen hříšníky a že dobrák se jich bát nemusí. Ovšem naše žibřidě to pochopilo tak, že peklo je úplně nejvíc super místo na světě a začal se dožadovat čertů a nechat se odnést do pekla a byl trochu zklamaný, že u nás jen zabušili na dveře a za dveřmi už jen nechal Mikuláš nadílku. Snad se tedy nemusíme příštího Mikuláše s čerty bát, asi se budeme i těšit. A doufám, že každý rok bude jeho rozladění z faktu, že peklo neuvidí, jen chvilkové a utěší ho obsah mikulášské nadílky.
