Baletky
Když jsem byla ještě malá holka, trhali mně a sestře nosní mandle. Byly jsme pak asi tři dny v nemocnici. A protože jsme byly ještě opravdu hodně malé, ani školačky jsme ještě nebyly, byla s námi v nemocnici i naše maminka. My se ovšem v nemocnici dost nudily a protože tam nešlo nic moc dělat, maminka nám každé nakreslila baletku. My si je pak vystřihly a hrály si s nimi.
Od té doby, kdykoli jsme byly se sestrou nemocné, maminka nám malovala baletky. S baletkou byla každá nemoc snažší, jednodušší. S baletkou bylo vše v pořádku. S baletkou jsme se cítily šťastné, spokojené, byť nám bylo ouvej. Baletka zahnala ten strach. Baletka se stala něčím, co nám dokazovalo, že maminka je s námi. Pořád. Vždycky.
Když jsem nyní otěhotněla a hned na začátku se to vše zkomplikovalo a já musela zůstat ležet doma, nikam nechodit a být v klidu, sevřelo se mi srdce a bylo mi prachbídně. Pár dní na to jsem chytla angínu, musela se nadopovat antibiotiky, měla jsem horečky. V prvním trimestru opravdu dokonalá kombinace. A ve mne rostl hrozný strach, aby naše miminko bylo v pořádku. Celá nešťastná jsem se svěřila sestře.
A pak se to stalo. Pípnul mi mobil a v něm dva obrázky. Dvě baletky. Jedna od maminky, jedna od ségry. Jak se mi ulevilo. Jak jsem najednou věděla, že vše bude v pořádku, že tu nejsem na nic sama. Moje dvě baletky. Moji strážní andělé.
Něžná náruč
Byť jsem už sama mámou, mám dny, kdy se mi chce zakřičet „mami!“. Kdy potřebuji to nejvřelejší objetí, abych věděla, že je vše v pořádku. Je to zvláštní, stále jsem jak malá holka. Byť dostávám hromadu jiných objetí (a to od Žíži je prostě nej!), ta mámina náruč je prostě vždy jiná. Nikdy na ni nezapomeneme. Náruč teplá, voňavá, upřímná a milující.
Doufám, že má náruč bude pro mé děti stejná, jako byla náruč mojí maminky pro mne. I když už jsme dospělí, v každém z nás je stále to zranitelné dítě. A naše maminky jsou bohatší o nějakou tu vrásku. Každá ta vráska má svůj příběh, skrývá v sobě tu jejich lásku, kterou nám daly, ty probdělé noci plné strachu, abychom my, jejich děti, byly v pořádku. Pro nás potřeba jejich objetí už není tak velká, ale pro ně ta obava o nás nikdy neskončí.
Být matkou je velmi těžká úloha. Ale zato naprosto sladce placená. Všem těm našim maminkám dnes nezapomeňte vyjádřit své díky. Ony nám daly to nejvíc, co mohly. Nosily nás pod svým srdcem, daly nám kus sebe.
Díky mami!
