Byla to fuška!
Přestěhovat domácnost s dvouletým dítětem je teda celkem um. Věděla jsem, že to nebude sranda a že to bude náročná akce, ale tohle jsem opravdu nečekala. Postupně jsem nás balila do krabic měsíc, přes den to nebylo možné, co jsem zabalila, Žíža vybalil. Takže mne čekala spousta nočních šicht, kdy jsem naše životy rovnala do krabic. Teď mne čeká vše vybalit. Část už mám, ale jde to ještě pomaleji než to balení. Rozmyslet se, kam co vlastně umístím, jak to v novém zařídím. Pořád něco hledám, nevím, jestli je to ještě v nějaké krabici nebo je to už někde vybalené. Ale kde?
Jsem z toho velmi unavená, mám spánkový dluh tak za měsíc, ale cítím se, jak kdyby to bylo za rok.
Ale jsem šťastná! Konečně jsme ve svém. Konečně buduji domov, ve kterém chceme zůstat. Nadšená jsem já, muž, Žíža i Odie. Všem se nám tu líbí. A my s mužem po večerech vymýšlíme, co kam dáme a i přes to, že jsme z toho po fyzické stránce strhaní, v žilách nám koluje krev plná nadšení, štěstí, nové síly a odhodlání.
11.3.2016 @ 22:38
Moc pěkný článek.