Hřbitovní kvítí
Mezi hroby dva se červi potkali.„Odkud, bratře?“ – „Z lebky básníkovy.“
„Toť nám bratr, co tam viděl, poví.“
„Pouhý mozek – pranic krásného. –
Odkud ty?“ – „Já z lebky učencovy;
nezbylo i tu nic jasného.“
„Myslím, bratře, že ti géniové
jsou jak ona pod sklenicí svíce;
posvítí-li jiným se tmou brojícím,
nezbyde jí samé nic pak více.“ 
Anděl nevinnosti krystaly ty sbírá,
zahřeje je vlastních prsou v hlubinách,
skvějí se, kde sama smrt jen zmírá,
perly rosní po nebeských květinách.
Skvostná krypta světly ozářená,kolem lůza v čilém hemžení,
vždyť tu paní černě přioděná
grošem platí jejich modlení.
Líbí se mi staré hřbitovy a ta atmosféra, co z nich dýchá. Líbí se mi ten pocit, co mě trochu děsí. Miluju to uklidňující ticho.
Úryvky jsou ze sbírky Hřbitovní kvítí od Jana Nerudy
