Jako voda
Je to takové hodně zvláštní. Přijde mi to jako pár dní, kdy jsem zjistila, že si k nám našlo cestu další miminko. Z prvotního šoku jsem se chvíli vzpamatovávala, nečekali jsme to. Ne, že bychom dalšího potomka nechtěli, právě naopak.
Po tom překvapivém zjištění jsem se začala cítit dost provinile, protože za 5 dní jsem měla po 3 letech nastoupit zpět do práce. Nu což, nějak to dopadne. Sladké tajemství jsem si chtěla pro sebe nechat první trimestr, protože jsem v tomhle ohledu „pověrčivá“.
Vše je nakonec jinak
Jak to tak bývá, člověk si něco plánuje a je to nakonec jinak. Nakonec jsme to tajemství musela prozradit, alespoň rodině a v práci, mnohem dřív, protože jsem po třech týdnech v práci byla nucena nastoupit na rizikové. Nu co člověk nadělá, hlavně abychom já a především mimčo, byly v pořádku.
První trimestr jsem prožila ve strachu, zda bude vše v pořádku. Když se první trimestr přehoupl, prožívala jsem zase stresy, kvůli chybným triple testům. Navíc před Vánoci Žíža někde chytil bacilus hnusus a musel být v karanténě. Bez procházek, bez návštěv. A manžel to chytil taky. Předvánoční čas jsme prožili v takové zvláštní bublině. Naštěstí na Vánoce už mohli přijít návštěvy a kluci nemuseli mít dietu, která jim hrozila, takže Vánoce byly nakonec skvělé.
Ale Žížovi se imunita vracela velmi pomalu a karanténa se protáhla na tři dlouhatánské měsíce. Tři měsíce, které se vlekly jako voda, kdy mi bylo stále špatně, měla jsem ležet, ale byť byl ze začátku Žíža zlatý, ležet s ním úplně nešlo, tak jsem vymýšlela „líné“ aktivity, aby se zabavil a já se u toho mohla povalovat a posedávat.
Jenže tři měsíce je fakt moc, tři měsíce, kdy můžete s dítětem jen na chvilku ven, kdy nesmí dítě běhat a přepínat se a kdy je pro vás i kolečko kolem baráku náročný výkon, to je opravdu už celkem peklo. Žíža se už děsně nudil a poslední měsíc byl fakt hrozně protivný. Naštěstí babičky a dědové nám chodili pomáhat a Žížu zabavovat. Díky!
Už je to zase ten vzorný a hodný kluk. Kluk, co má plnou pusu keců, které nás s mužem dostávají do kolen. Není tak vzteklý jako poslední měsíc, ve školce se zabaví, užije si se stejně starými dětmi a pak se těší domů. Měli jsme už prostě jednoduše ponorku. Hroznou. A teď je to zase fajn.
V klidu
A já jsem teď konečně přes den doma sama a tak nějak se začínám připravovat na to, že brzy tu s námi bude další mrně. Ty tři měsíce s Žížou se sice děsně vlekly a tak nějak mi nedocházelo, že jako díky tomu mi úplně utekl druhý trimestr a teď, při pohledu do kalendáře jsem se zděsila. Za tři měsíce už budu rozdvojená! Budeme mít druhé miminko!
Cože? Já už jsem ve třetím trimestru? Kdo to udělal, přiznejte se! Ta děsná nuda utekla jako voda, co je tohle za paradox? Je tu nějaký fyzik, co by mi to vysvětlil?
