Máme doma člověka
Náš malý je už vlastně velký. Už je to prostě člověk se svým názorem a pilující spoustu dovedností, kterými nám obohacuje život.
A tady je jejich výčet, takže jak vidno, my se teď doma nenudíme 🙂 Malý začal na vše ukazovat, doprovázeje to slovem „he-e“. Načeš mu onu věc musíme podat pro detailnější prozkoumání.
Znakuje světlo, hodiny (tady se i nově naučil je pojmenovat, takže při znakování ještě říká „tiťa“), znakuje, že chce spát a taky, že má hlad (úspěch, když už asi 3 měsíce říká ham :))
Říká „pa“, „ha“ (ham i haf), „tytyty“ (a hrozí rukou), „nenene“ (a kroutí hlavou), „babi“, „dada“ (děda), „tetajaja“ (teta Jája), „pe“ (pes). „Máma“ padne, jen když jde fakt do tuhého. „Táta“ volá, říká, breptá pořád (tajně věřím, že je to proto, že je muž v práci a malému chybí a když se muž vrátí, je malý pro změnu rád).
Už měsíc říká Bajaja, zatím nerozluštěno, oč jde.
Umí „jak je veliký“, „udělej pápá“, „berany duc“, „placák“, dává pusinku, když si o ní řekneme, hladí nám dlaň a breptá při tom a myslí tím „vařila myšička kašičku“. Za boha nemůže pochopit „paci paci“, i kdybych se rozkrájela do salámu.
Při ukazování na zvířátka v knížce pozná jen psa. Vše je totiž „ha“. Oproti tomu venku jsem mu ukazovala čivavu a říkala „haf“. Malý na to „nenene“ a kroutil hlavou. Říkám tedy „je to myš?“ a malý se spokojeně rozesmál, čímž pobavil kolemjdoucí. Takže v reálu zvířátka pozná.
Hrozně rád vaří. Dáme mu židli vedle sebe k lince, malý stojí na židli a mlátí vařečkou do mísy a uchváceně sleduje, jak my vaříme.
Nechápe vůbec k čemu je nočník. Považuje ho za předmět hodný nošení po celém bytě.
Pořád kramaří hračky, byť si s nimi vůbec nemá v úmyslu hrát a trousí je systematicky po bytě, aby na ně mohla máma šlapat.
Miluje kolíčky, ty se dají nejlépe trousit po bytě.
Když jde táta venčit psa nebo do práce, demonstrativně si malý sedne před dveře a nechce ho pustit ven. Když táta odejde, malý žalostně pláče.Nechce jíst chleba ani rohlík, jsou-li něčím namazány. V jídle se začal frfňat, ale když je v něm rajče, sní vše, div mi ruce neutrhne.
Odmítá jíst z plastových lžiček. Musí mít pořádnou, chlapskou, kovovou polívkovou lžíci!
Umí si z police sundat a otevřít dózu se sušenkami.
Podezřívám ho, že je to malý Spiderman. Co dokáže na prolejzačkách pro větší děti, to mi hlava nebere. Navíc se umí sám sklouznout z klouzačky.
A největší hit sezóny! Jako první chlap v mém životě pojmenoval obě moje ňadra. Vždy než se přisaje buď to či ono „pozdraví“. Ale jejich jména si nechám pro sebe…
