22.1.2016

O Žibřidovi a tak podobně

Děti

„A jak se ten váš synáček jmenuje?“
„Žibřid.“
„A to jako opravdu?“ Tak na tohle se mne ptá téměř každý, kdo slyší, jak na našeho ďáblíka křičím „Žížo!“.
S tímhle jménem přišel můj kamarád. Použili jej do oblíbené hry „Dračí doupě“. To jméno se velice zalíbilo mému bratránkovi, který mne už na naší svatbě (nebo ještě před ní), začal přemlouvat, že pokud budu mít syna, musí to být prostě Žibřid. Tenkrát jsem se tomu smála, kdykoli s tím přišel. Jasný, chudák dítě.
Pak jsme pozvali mé nejbližší přátele k nám na večírek, kde bylo hlavním překvapením večera oznámení mého těhotenství (no dobře, musela jsem to říct hned na začátku, kdy mi otvírali první pivo a musela jsem odmítnout). Tato informace jednoznačně všechny potěšila a celovečerním tématem se stal výběr jména. Nevěděli jsme, koho pod srdcem nosím, ale i tak se debata zvrhla v argumentaci proč budu rodit Žibřida. Úsměv mi trochu začal mizet z tváře a já se začala potají modlit, ať čekám holčičku.
Za Žibřida orodovala pánská část společnosti, naštěstí je jejich protějšky zkrotily, že to je naše věc. Pak jsem si šla lehnout a nechala společnost bavit se. Ráno mi v posteli muž oznámil, že budeme mít Žibřida, že s klukama popil (můj muž téměž nepije) a že se domluvili, že všichni naši prvorození synové (jako z té naší party) budou Žibřidi a založí se nový klan. To už mi bylo do pláče, protože když už zlomili i tatínka.Pár dní poté mi doktor oznámil, že čekáme kluka. Manžel se u ultrazvuku začal uculovat. Z ordinace jsem odcházela se slovy, že ať to muž zařídí jakkoli, ale Žibřida prostě nerodím. Ale on mému pupku začal říkat Žibřide a ségra (ano, i ona se k tomu zaprodala) o malém začala mluvit jako o Žížovi. Kamarádům jsem poslala mail, že se jim zřejmě jejich žibřidí sen splní. Ale pořád mi nebylo do smíchu.
Pak mi manžel jednou večer řekl, že bychom měli začít vybírat jméno. Žibřid je dobrý krycí jméno, ale přeci jen by to chtělo něco „normálního“. Začalo období, kdy jsme se trochu dohadovali, ale nakonec jméno vybrali. Přesto jsme mému se stále zvětšujícímu pupku říkali všichni (i rodina) Žibřid.
Nastal okamžik, kdy jsme museli (spíš chtěli) vyplnit papíry, kam píšete jména dětí, bez něj prostě nesmíte rodit 🙂 A já zaváhala. Najednou jsem Žížu fakt chtěla. Prostě to malé v břiše bylo malé žibřidě. A bylo moje. Byl by jediný toho jména v České republice. Byl by originál!Ovšem rodiče se mi to snažili rozmluvit a i muž dostal strach. Chtěla jsem protlačit variantu, že by byl Žibřid jako druhé jméno. Ani to mi neprošlo. A pak jsme s partou vymysleli super variantu.
Porodím syna prachobyčejného a tuctového jména (pečliví čtenáři jistě vědí, o jaké jméno jde). Ale tuctový nebude! Protože my ho na Žibřida „pokřtíme“! Pěkně po našem – pivem. Budou to Žibřidiny. Kmotra jsme zvolili snadno. Byl jím vítěz tipovačky, kdy se Žíža narodí.
Když ještě neŽibřidovi bylo sedm týdnů, celá parta jsme se sešli, neŽibřida pokřtili na Žibřida I. Velikého „svatým pívem“. A další to taky čeká. Jsem zvědavá, co jednou vymyslíme holčičkám.
Zavedli jsme si hezkou tradici, již jsme oslavili dvoje výročí Žibřidin, máme alespoň další důvod se sejít, zapít zdraví našeho syna, zazpívat si a pěkně si popovídat.
A náš syn je prostě Žíža. Ať chcete nebo ne.