Máme doma osobnost
Loni touto dobou jsem vám tu oznamovala, že máme doma člověka. Po roce musím konstatovat, že z člověka se stala osobnost. Osobnost s vlastním názorem na věc, s vlastními postoji k určitým úkonům.
Loni byl Žíža velmi živé dítě, taková motorová myš, pořád v pohybu, všude musel být, u všeho radostně vykřikoval. To dělá stále, ale přibral k tomu i tiché a klidné aktivity. Moc rád si prohlíží knížky a komentuje, co v nich vidí. Moc rád si staví z Dupla, celý den dokáže plánovat a vystavovat hustou železniční síť z vláčkodráhy po bytě. Bere si plyšáky či autíčka, postaví je proti sobě a vede s nimi učenou disputaci. Je to moc hodný kluk. Hodný kluk, který má ovšem svou hlavu a když po něm chci něco jinak, než nač má náladu, umí si hezky a jasně říci „tak takhle teda ne, mami“. Musím na něj dost často oklikami, abych ho přiměla k tomu se třeba obléknout a jít ven. Naštěstí tyhle triky, jak někoho přesvědčit, že to, co chci já, je vlastně nápad toho druhého a je to úplně skvělý nápad, mám už nacvičené na manželovi, takže dost často mám úspěch. Ale i tak si náš milovaný Žíža dokáže prosadit své a i já už vím, jak na danou situaci bude reagovat. Už to není malé dítě. A já jsem za to velmi ráda.
Teď vám nastíním bilanci našeho nedávného druhého roku. Za poslední rok mu narostlo deset zubů a o jeden přišel. Nepřišel však o svůj optimismus.
Zpívá si a moc rád.
Nočník přes den zvládá s přehledem a dokonce i přes polední spánek. V noci se občas vzbudí a vyžádá si nočník, někdy se vzbudí s plenkou úplně suchou, ale sta procent budeme muset ještě dosáhnout (a není kam spěchat).
Je to ten největší závodník, co se jízdy na kole týče.
Staví stále a pořád.
Kreslí a maluje, většinou abstraktní umění, nejlépe po zdech nebo po tátových olejomalbách.
Krmí Odinku. Tu naprosto miluje, jsou to ti největší parťáci. Brácha a ségra.
Hraje si rád s dětmi, ve společnosti je většinou nekonfliktní (ale někdy taky zkusí, co vše si může dovolit).
Stále s námi vaří. Ale už chce opravdu. Neoblbneme ho vařečkou. Musí mít mísu a v ní něco, co může míchat. Nejraději by míchal v hrnci, ale k tomu ho nepustíme.
Krmí se sám s naprostou samozřejmostí, jen polévky mu dělají trochu problém. Ale nedovolí nikomu, aby ho krmil.
Po bytě stále trousí kolíčky a hračky a za ten rok jich má k mé smůle víc.
Umí si kamkoli přinést stoličku nebo židli, takže už před ním není nic dostatečně vysoko. Aby bylo vše nebezpečné z jeho dosahu, je to uloženo v takových výšinách, kam nedosáhnu ani já, při vaření mám tedy zároveň hodinu tělocviku (což nikomu nikdy neuškodí, hlavně mně ne).
Mluví, i když jeho věty nechápu, v jednotlivých slovech se dokážeme dorozumět. Už neříká tak často „tati“ jako dřív, za to „mami“ slyším, jen když něco potřebuje. Skoro v jednom kuse něco potřebuje. Občas zavolá „maminko“ (to pak taju). Miluju jeho pojmenování různých věcí. Např. Praha je v žibřidově jazyce „papa babi tam“, pokojíček je „tam hají“, kuchyň „tam mňam-mňam“. A i když se to nezdá, děti v tomto věku jsou hodně přemýšlivé. Pojmenování ledního medvěda to dokazuje. Dle mého syna je lední medvěd totiž „brum-brum Odie“ (poctiví a pravidelní čtenáři jistě tuto asociaci chápou).
A až nás jednou někde potkáte a naše dítě vás přivítá slovy „Doprde“, tak mi prosím věřte, že opravdu myslí „Dobrý den“!
