Máme doma osobnost

Loni touto dobou jsem vám tu oznamovala, že máme doma člověka. Po roce musím konstatovat, že z člověka se stala osobnost. Osobnost s vlastním názorem na věc, s vlastními postoji k určitým úkonům.

Loni byl Žíža velmi živé dítě, taková motorová myš, pořád v pohybu, všude musel být, u všeho radostně vykřikoval. To dělá stále, ale přibral k tomu i tiché a klidné aktivity. Moc rád si prohlíží knížky a komentuje, co v nich vidí. Moc rád si staví z Dupla, celý den dokáže plánovat a vystavovat hustou železniční síť z vláčkodráhy po bytě. Bere si plyšáky či autíčka, postaví je proti sobě a vede s nimi učenou disputaci. Je to moc hodný kluk. Hodný kluk, který má ovšem svou hlavu a když po něm chci něco jinak, než nač má náladu, umí si hezky a jasně říci „tak takhle teda ne, mami“. Musím na něj dost často oklikami, abych ho přiměla k tomu se třeba obléknout a jít ven. Naštěstí tyhle triky, jak někoho přesvědčit, že to, co chci já, je vlastně nápad toho druhého a je to úplně skvělý nápad, mám už nacvičené na manželovi, takže dost často mám úspěch. Ale i tak si náš milovaný Žíža dokáže prosadit své a i já už vím, jak na danou situaci bude reagovat. Už to není malé dítě. A já jsem za to velmi ráda.

Teď vám nastíním bilanci našeho nedávného druhého roku. Za poslední rok mu narostlo deset zubů a o jeden přišel. Nepřišel však o svůj optimismus.
Zpívá si a moc rád.
Nočník přes den zvládá s přehledem a dokonce i přes polední spánek. V noci se občas vzbudí a vyžádá si nočník, někdy se vzbudí s plenkou úplně suchou, ale sta procent budeme muset ještě dosáhnout (a není kam spěchat).
Je to ten největší závodník, co se jízdy na kole týče.
Staví stále a pořád.
Kreslí a maluje, většinou abstraktní umění, nejlépe po zdech nebo po tátových olejomalbách.
Krmí Odinku. Tu naprosto miluje, jsou to ti největší parťáci. Brácha a ségra.
Hraje si rád s dětmi, ve společnosti je většinou nekonfliktní (ale někdy taky zkusí, co vše si může dovolit).
Stále s námi vaří. Ale už chce opravdu. Neoblbneme ho vařečkou. Musí mít mísu a v ní něco, co může míchat. Nejraději by míchal v hrnci, ale k tomu ho nepustíme.
Krmí se sám s naprostou samozřejmostí, jen polévky mu dělají trochu problém. Ale nedovolí nikomu, aby ho krmil.
Po bytě stále trousí kolíčky a hračky a za ten rok jich má k mé smůle víc.
Umí si kamkoli přinést stoličku nebo židli, takže už před ním není nic dostatečně vysoko. Aby bylo vše nebezpečné z jeho dosahu, je to uloženo v takových výšinách, kam nedosáhnu ani já, při vaření mám tedy zároveň hodinu tělocviku (což nikomu nikdy neuškodí, hlavně mně ne).
Mluví, i když jeho věty nechápu, v jednotlivých slovech se dokážeme dorozumět. Už neříká tak často „tati“ jako dřív, za to „mami“ slyším, jen když něco potřebuje. Skoro v jednom kuse něco potřebuje. Občas zavolá „maminko“ (to pak taju). Miluju jeho pojmenování různých věcí. Např. Praha je v žibřidově jazyce „papa babi tam“, pokojíček je „tam hají“, kuchyň „tam mňam-mňam“. A i když se to nezdá, děti v tomto věku jsou hodně přemýšlivé. Pojmenování ledního medvěda to dokazuje. Dle mého syna je lední medvěd totiž „brum-brum Odie“ (poctiví a pravidelní čtenáři jistě tuto asociaci chápou).

A až nás jednou někde potkáte a naše dítě vás přivítá slovy „Doprde“, tak mi prosím věřte, že opravdu myslí „Dobrý den“!

razítko

Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Pin on Pinterest
Pinterest
Email this to someone
email
Share on Google+
Google+

Líbilo? Pak děkuji za sdílení 🙂