Náš malý prostě miluje auta. Má to v genech po tátovi, dědovi a i babičce. Zřejmě z něj bude pokračovatel rodu.Takže doma je to samé autíčko, venku je ze všech aut nadšen, dokonce se i zastaví na přechodu, aby si tu Audinu mohl prohlédnout. Dokonce pozná i na okolo jedoucím autě, že je značky, kterou táta prodává a nadšeně mi sděluje „To je táty!“ A ono vždy jo.

Je to prostě kluk se vším všudy, takže i s auťáky a my jej v tom s radostí podporujeme. A proto jsem byla ráda, že mé přání na tuto knížky padlo na úrodnou půdu a malý ji dostal ke svátku.

Já si plánovala, jak ji uložím do knihovny a dáme mu ji později, protože se mi zdálo, že je v ní moc obrázků najednou, že se v tom nevyzná a že je to takové zmatečné. Chyba. Knížka ho hned zaujala a stala se jeho nutností. Není den, kdy by si v ní nezalistoval, neukázal mi v té hromadě obrázků, že tady na korbě náklaďáku dělají „ňami“ a že tady to auto udělalo „ba“, protože se pneumatika válí vedle. Dokonce i začal pojmenovávat pár značek (v autoškole by sice neprošel, ale svou logiku ta pojmenování mají). Knížkou v posteli listuje a povídá. Povídá sobě i nám. Díky téhle knížce se pěkně rozmluvil. A „brmbrm“ s každým otočením stránky nesmí chybět.

Knížka ale není jen plná veselých obrázků, jsou v ní i pohádky. A to pohádky, které všichni dobře známe. O Jeníčkovi a Mařence, O Popelce, O Červené Karkulce. Jen je prostě s auťáky. Místo Popelky je zde Popelík, autozávodník. Jeníčka a Mařenku zase nechá tatínek v garáži. Karkulka jede za babičkou autem. Pohádky jsou psané mile a veselé obrázky je hezky doprovází. Malého zatím vůbec nezajímají, ale i na to jednou dojde.

Knížka nás baví všechny a kupodivu u rok a půl staré dítě.