Sigulda a Turaida
Sigulda a Turaida – trochu mi to připomíná nějaký název středověkého eposu. Pravda – se středověkem to souvisí. Jde totiž o středověký hrad (nebo spíše o jeho zbytky) a středověké sídlo rižského arcibiskupa.
Sigulda je od Rigy nějakých 54 km. Z Rigy se do Siguldy dostanete autobusem nebo vlakem. Obě cesty vám zaberou něco málo přes hodinu a cenově vychází podobně (do sto korun na dospělého). My jsme zvolili cestu vlakem – tak nějak to máme z dětství s mužem spojené s výlety. A vlakové nádraží jsme už dobře znali, jeli jsme odtud vlakem na pláž do Jurmaly. Na rozdíl od cesty k moři, kam jsme jeli obrovskou, těžkou, sovětskou obludou, do Siguldy nás čekal moderní vlak se světelnými cedulemi. Díky tomu jsme měli přehled, kde jsme a za jak dlouho budeme v cíli.
Rádi jezdíme vlakem, a když existuje logické spojení, volíme raději vlak než auto. Jsme tedy zvyklí na stanici za každou druhou zatáčkou a rozhled po malebných českých vesničkách. Toho se ovšem zde nedočkáte. Nejdelší a nejnudnější část cesty je první čtvrthodina, kdy jede vlak pomalu, protože jede městem. Pak projede kolem jezera Jugla a Etnografického muzea a šup – jste v lesích. Kolem nás rostly jen stromy a občas se objevila nějaká vodní plocha. Stanic cestou moc nepotkáte a vesnic snad ještě méně. Většinou jsme viděli pár osamocených domků podél lesa. Je to logické, Lotyšsko má nízkou hustotu zalidnění. Člověk má pak pocit, jakoby se přemístil v čase. A ta absence lidské činnosti působila až léčebným pocitem.
Sigulda: malé město s historií
V Siguldě vás přivítá malé a čisté nádraží. Je zde malý obchůdek, kde si můžete zakoupit malé občerstvení a hlavně vodu. Potřebujete dostatek vody, zvláště pokud se vydáte pěšky až do Turaidy. Cestou jsme totiž nenarazili na žádný obchod, kde bychom mohli vodu dokoupit (jen jedna pumpa, kde nebyla pitná voda a díky extrémnímu vedru tam měli vodu v petkách vyprodanou). Takže je lepší se táhnout s lahví víc, než pak hořce litovat 🙂
Z nádraží se projdete malým milým městečkem, ukazatele vás krásně zavedou k zámku a hradu. Je zde možná prohlídka zámku i hradu – zámky nás moc nezajímají, my jsme nadšenci středověku (rodinné vstupné 2+2 do hradu nás přišlo na 5 eur v srpnu 2023) . Hrad Sigulda je dnes z větší části v ruinách, stále vyzařuje kouzlo středověku. Místní se jeho pozůstatky snaží udržovat při životě, při naší návštěvě zde probíhaly zrovna zednické práce. Návštěva věže nám poskytla úžasné výhledy na okolní krajinu a řeku Gauju. Odtud je krásně vidět zalesněné údolí podél řeky a z lesního porostu se hrdě tyčí červená věž hradu Turaidy.
Co mi přišlo úžasné – na vrchol věže postavili výtah. Určili ho pouze pro nemohoucí, aby nepřišli o skvělé výhledy. Nahoře na věži je pak kovová dioráma okolí hradu a údolí řeky Gauji. V prostoru hradu je tak podobná dioráma hradu Sigulda, oboje určené především pro nevidomé, aby měli představu o tom, kde se nacházejí a jak jejich okolí vypadá.
Další cíl jsem si z vyhlídkové věže prohlédli a nezbývalo nic jiného, než se na Turaidu vydat. Nejprve jsme zdolali prudké klesání z hradu dolů do údolí. Místy nám pomohlo dřevěné schodiště – přesně tam, kde bylo klesání příliš prudké a určitě by si minimálně jeden člen naší výpravy (čti „já“) narazil zadnici. V hlavě se mi honilo – ještěže to nejdeme nahoru!
Procházka údolím
V údolí jsme si schladili nohy v řece (jako fakt bylo v srpnu hrozné vedro), přešli most na druhý břeh a čekala nás příjemná procházka. Sigulda a Turaida jsou od sebe kousek a cesta mezi nimi vede podél skal a přes různé mokřiny. Trochu nám tahle cesta připomínala Plakánkovo údolí u hradu Kost.
V polovině cesty narazíte na Gutmanovu jeskyni. Tato jeskyně je největší v Pobaltí. Je známá svými historickými nápisy na stěnách, které sahají až do 17. století. Když jsem dětem říkala, že navštívíme největší jeskyni v Lotyšsku, byly nadšené. Když jsme k jeskyni dorazili, byly zklamané. Jeskyně vypadá jako velikánská puklina ve skále. Představa mých dětí zřejmě byla, že půjde o něco podobného, jako jsou třeba Koněpruské jeskyně. Ale nevadilo to. Okolo jeskyně se prolezly, pohrály si na písku, který tu přirozeně byl, v Gutmanově jeskyni pramenil potok, takže v něm si pohrály s kamínky. A my si užili příjemného chladu jeskyně. V letním vedru jsme chlad více než uvítali.
Po návštěvě jeskyně jsem se těšili na kávu – hned vedle jeskyně je osmiúhelníková stavba Bundulītis z roku 1910, které dříve sloužila k prodeji mléka a občerstvení turistů, kteří přišli navštívit jeskyni. Bohužel, v době naší návštěvy byla zavřená. Stejně tak byl zavřený kiosek, který jsme cestou potkali. Jedinou známkou civilizace byla benzinová pumpa, o které jsem se zmiňovala výš. Bez vody – a co hůř rodiče bez kofeinu – vydali jsme se konečně dobýt Turaidu.
Cesta nás vedla podél řeky (prošli jsme i vodácký tábor!) a pak lesem. Tam už to přestala být legrace. Přivítalo nás prudké stoupání a co myslíte? Skoro celou dobu jste zdolávali ten kopec po dřevěném schodišti! Těch 250 m chůze po schodišti v tom vedru bylo opravdu zničující. Ale! Pak jsme ji viděli. Červenou věž a už byla na dosah.
Turaida: Sídlo rižského arcibiskupa
Turaida je domovem středověkého hradu, který byl kdysi sídlem rižského arcibiskupa. Sigulda a Turaida jsou hrady, Turaida je zachovalejší než hrad v Siguldě a nabízí fascinující pohled do historie. Turaida sice vypadá zachovale, ale moderní stavitelé ji postavili na základě původního návrhu. Biskup Albert z Rigy nechal v roce 1214 postavit původní hrad, který sloužil jako sídlo Livonských bratří meče. Stavitelé použili červené cihly, což je typické pro baltské křižácké hrady.
V roce 1776 zasáhl hrad blesk a zrovna tak nešťastně, že trefil sklad střelného prachu. Hrad byl zničen a opuštěn, postupně se stal ruinou. Ve 20. století začaly pravidelné archeologické vykopávky, které odhalily původní stav hradu. Rekonstrukce byla dokončena v souladu s historickými plány a materiály, což návštěvníkům umožňuje zažít atmosféru středověkého hradu. Hrad není opraven celý, můžete zde vidět i půdorysy ještě nezrekonstruovaných částí.
Prohlídka hradu nás zavedla do různých částí, včetně věže, odkud jsme měli nádherný výhled na okolní lesy a řeku (rodinné vstupné 2+2 do hradu nás přišlo na 17 eur v srpnu 2023) . V rekonstruované části je muzeum o historii hradu. Nás nejvíce zaujaly dobové zbraně.
Sigulda a Turaida: výlet co stál za to
Když jsme s manželem výlet plánovali, chtěli jsme se do Siguldy vrátit pěšky. Děti a vedro nám však jednoznačně vysvětlily, že jsme se zbláznili a cestu zpět jsme radši absolvovali autobusem. Sigulda a Turaida mají mezi sebou autobusovou dopravu. Ta jezdí v pravidelných intervalech a přiveze vás z Turaidy až k vlakovému nádraží v Siguldě.
Zpět nás nesvezl ten pěkný moderní vláček, ale veliká sovětská obluda. Naštěstí nás absence světelných cedulí netrápila. Tentokrát jsme jeli až na konečnou. Chtěla jsem sledovat tu krásnou krajinu, kterou jsme projížděli, opravdu chtěla. Ale únava nás zmohla a všichni jsme se vzbudili až příjezdem do Rigy. Abyste měli představu, vyjížděli jsme z Rigy v 9 hodin a vrátili se v 18 hodin. Byl to jeden z těch povedených výletů, kdy jsme chtěli unavit především děti, ale dopadlo to tak, jako vždycky. První jsme doma odpadli my.
Pokud hledáte místo, kde se můžete ponořit do historie a zároveň si užít přírodu, tato místa jsou pro vás jako stvořená.
