V lese

Občas se prostě člověk cítí pod psa. Někdy bezdůvodně, někdy to má veliký důvod. Jindy je zase člověk tak nějak unaven z tohoto uspěchaného, civilizovaného světa. Chce to nějaký balzám na duši.

Můžete si zajet na wellness, zajít si s přáteli na pivo nebo se jít projít do přírody. Já jsem teď tak nějak zvláštně rozložená, těhotenství je náročně samo o sobě a navíc, pokud neprobíhá úplně ideálně, je o to těžší. Člověk má pak tak nějak náladu na nic. Naštěstí se teď našel víkend, kdy bylo krásně a Žíža přišel s přáním, jet se podívat do lesa (ty děti mají tak geniální nápady!). Sice chtěl jet sbírat houby, ale nakonec byl spokojený i tak.

Mně bylo naštěstí ten den celkem dobře a tak jsem se rozhodla svůj vycházkový čas využít k návštěvě lesa. Vyjeli jsme autem za město a zastavili u prvního lesa, který jsme potkali.

Už jen, jak jsme vystoupili z auta a do nosu nás „praštila“ ta krásná vůně jehličí, smůly a listí, hned mi bylo lépe. A procházka lesem byla úžasná. To nádherné ticho přerušované ťukáním datla. To křupání větví pod nohama. Naprostý ráj. Já si chvíli sedla na pařez a jen se tak kochala. Nechala jsem tu kouzelnou přírodu na sebe působit.

Člověku to prostě chybí, to souznění s přírodou. Ten neustálý spěch, stres, honění se za úspěchem nebo sebezdokonalením. Civilizaci se dnes těžce utíká, všichni on-line, všude dosažitelní. Těžko se na pípnutí mobilu nereaguje. Je to prostě hrozná doba.

Ale v tom lese byl krásný klid. Klid a spousta energie. Při tom svém rozjímání jsem jen slyšela šumění větví, datlovo staccato a zdáli švitořivý hlásek našeho Žíži, jak se táty ptá na spousty otázek, jako „čí je tohle stopa?“, „co je tohle za strom?“, „sem chodí papat zvířatka?“, „kdo tu udělal tyhle bobky?“.

Zážitky

Ano, les je nejen lékař pro smutnou duši, ale také naprosto skvělý způsob, jak vzbudit v dítěti zdravou zvědavost. Ono doma máme spoustu knížek, kde je tohle všechno nakreslené a vysvětlené. Ale naživo je to mnohem atraktivnější. A dává to větší prostor pro otázky.

Kluci si postavili domeček z kůry, klacků a mechu (bože, jak mne jako dítě tohle hrozně bavilo), vylezli spolu na posed, našli jsme krmelec a rozrochanou půdu od divočáka.

Po nějaké době, kdy jsme snědli svačinku a přišel na nás opět hlad, jsme les opustili. Všem nám bylo krásně. Doma jsme si dali oběd, Žíža usnul tvrdě jako dřevo, inu čerstvý vzduch je čerstvý vzduch. A my si po obědě sedli s mužem s šálkem kávy na gauč a oběma nám bylo krásně. Krásně na duši.

Těším se na další návštěvu lesa a ještě víc se těším na léto, až v tom lese budeme moci trávit delší čas.

Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Pin on Pinterest
Pinterest
Email this to someone
email
Share on Google+
Google+

Líbilo? Pak děkuji za sdílení 🙂