10.6.2016

Cesta na trénink

Life in Latvia

Po zdlouhavém vyjednávání s místní federací se mi podařilo dojednat začátkem ledna tréninky v Rize. Měla jsem na výběr ze dvou míst, které se lišily velikostí i vzdáleností od našeho současného bydliště. Vybrala jsem si tu, která je menší avšak mnohem blíž. Jelikož jsem měla v plánu tam docházet pěšky s tím, že kdyby jo počasí nebylo přívětivé, tak pojedu tramvají. Ještě před prvním tréninkem jsem se tam šla podívat, abych potom dobře a hlavně včas trefila.
Cesta nakonec nebyla tak složitá. Z centra pořád rovně přes řeku Daugavu po mostě Akmens tilts okolo knihovny, Železničního muzea a před Památníkem vítězství sovětské armády vlevo podél fotbalové školy a pak po okraji Arkādijas parku až k Māras dīķis. No a jsme skoro tam.

V zimě jsem se snažila celou cestu absolvovat co nejrychleji. Jednak jsem se rychlou chůzí zahřála, jelikož od začátku mostu až k fotbalové škole to vždy nehorázně a studeně foukalo. Také mám v zimě pro nedostatek sluníčka a světla problém se včas vykopat z bytu.

Trénink a čas na kochání

Teď už zima není, právě naopak. A tak se cestou pro změnu kochám, sleduji z mostu starou Rigu a její věžičky. V parku se zase opakovaně zastavuji na břehu vody a sleduji kachny, který mi prostě připadají velice komické. Navíc mají teď mladé. Hlavně u Māras dīķis má mladé zatím snad jen jedna kachna, která jich má šest. Potkávám ji pravidelně a pokaždé jí ty její malý koule spočítám, jestli jí někdo nějaké za tu dobu nesežral… a vždy se mi uleví, když dojdu k šestce.

Kachny nejsou ale jediným zpestřením cesty. Dá se vcelku dlouho pozorovat rozličné gangy racků, vran, vrabčáků a dalších místních letců, jenž se bez milosti perou o každý drobek. Vrány vynikají svojí chytrostí, racci „voprsklostí“ no a kachny vtipností.

Není divu, že na trénink teď přicházím se zpožděním, ale co se dá dělat, když je cestou tolik vtipných tvorů?