Já to šití miluju, ale…
A můj milý šicí stroj si od té doby jen tak neodpočine. Já začala zkoušet šít pro potomka kde co. Začalo mne to hrozně bavit. A baví. Pořád. Baví mne vymýšlet, představovat si, jak to asi dopadne, realizovat projekt. Realizovat sebe.
Díky blogu jsem také svá díla mohla zveřejnit. A jelikož jsem naprostá švadlenka amatérka, nikdy jsem si nemyslela, že nějaké mé dílo bude předmětem chvály. Šila jsem nejen pro sebe a našeho malého, ale i pro sestru a kamarádky z okolí.Pak nastal zlom mého domácího šití. Díky blogu se ke mně dostala zpráva, plna chvály a prosby, zda bych také nemohla ušít quiet book pro potomka. Nadchlo mne to a souhlasila jsem. Po jeho ušití se objevila další žádost a pak další. Najednou jsem měla spoustu žádostí o ušití jak quiet booků tak i tašek a dokonce i teepee.
Rubriky
Vše jsem si vše krásně rozvrhla, co kdy ušiju, abych tohle stihla do narozenin, tohle zase do svátku atd. A právě tady se objevuje to moje „ale“.Já jsem prostě taková, že když něco slíbím, snažím se, abych to splnila. A i když vím, že tohle ušít mi trvá nějakou dobu, nemůžu se zaručit, že to do té doby bude. A to z jednoho prostého důvodu. Čas, kdy mohu šít je u mne velmi nevyzpytatelná veličina. Někdy malý usne v osm večer a mám dost času na to vyndat stroj, všechny ty nitě, špendlíky, nůžky, knoflíky a pustit se do díla. Jindy usne v deset a do půlnoci se třikrát vzbudí, že ho bolí zub, bříško, má zlý sen a kdesi cosi. Manžel sice pomáhá, ale maminka je maminka.
Dokud jsem šila jen „pro sebe“, nevadilo mi, že se od stroje desetkrát zvednu a že za večer nic moc neušiju. Když ale vím, že má malá dívčina za týden narozeniny a já nemám ještě ani půlku ušitou, moje zodpovědná duše mi nedovolí jít spát dřív, než ve tři hodiny. Ponocuji, ráno vstávám, s malým není moc kdy si přes den odpočinout. A já jsem ve stresu. Abych malou dušičku nezklamala. Nebo její maminku. Vždycky mi tak krásně píšete, jak se na ušitou věc těšíte.Pozor! Já si nestěžuji! Jsem vám velmi vděčná. Moc mne to těší a mému egu lichotí. O tom žádná! 🙂 Ale chci, aby šití pro mne zůstalo zábavou, potěchou, relaxací a ne zdrojem únavy a stresu.
Proto jsem se rozhodla, že budu šít. Budu šít, nač budu mít náladu, kdy budu mít náladu. Když se mi bude chtít spát, půjdu spát, když si budu chtít pustit pěkný film, dát si víno a hodit nohy na stůl, tak to prostě udělám. Ale nechci se nikomu nijak zavazovat. Tečka. Možná někdy dospěji do fáze, kdy se odhodlám šít pro jiné. Ale prioritou je má rodina. Šití je můj koníček. Jsem vám velmi vděčná, že můj blog čtete, snad vás baví. A snad mé rozhodnutí chápete a těm, kterým jsem ještě nezvládla na jejich zprávu odpovědět, se moc omlouvám. Odpověď máte zde.
Všem svým čtenářům moc děkuji!
Nakonec malá ukázka quiet booku vhodného pro děti od jednoho roku.
