Co je pro mne láska

Koho by nepotěšila slova jako „miluji tě“, „jsi úžasná“, „neumím bez tebe žít“, „chci s tebou být navždy“ a různé jiné obměny. Je to tak krásné slyšet, občas to každá potřebujeme připomenout, protože prostě my ženy jsme takové. Je parádní dostat sem tam dárek, jen tak pro radost, bez nějaké nutnosti narozenin nebo výročí nebo jen tak si zajít na večeři, kdy se můžeme prostě načančat a užívat si večer bez vaření.

Ještě důležitější pro nás tyto gesta jsou, pokud jsme na mateřské nebo rodičovské. Kdy jsme takové vyhaslé tou denní péčí o dítě, kdy vrcholem vyznání lásky je zatahání vlasů od naší ratolesti a módním úspěchem je fakt, že svléknete tepláky, natáhnete džíny, vlasy stáhnete do culíku a s vypětím všech sil si na řasy namatláte trochu té řasenky (pokud není momentálně vyschlá) a když v útrobách koše na hračky najdete svou rtěnku, cítíte se v supermarketu jako star.

Navíc my ženy, co jsme doma s dětmi, jsme už se svými muži nějakou tu chvíli, kdy to velké vzplanutí té největší lásky, jakou nikdo neviděl, co je svět světem, je už dávno fuč a my prostě upadneme do rutiny. Bohužel, je to asi naprosto normální. A v tomhle momentě, kdy jsme tak jednou seděla doma u postýlky s malým spícím Žíbřidem, mi tak přišlo líto, že to bezstarostné mládí plné něžných slov a velkých činů, je už za námi. Zvláště pak to na vás padne, když si přátelé kolem vás hledají nové známosti a to okouzlení zrovna prožívají. A já kytku dostala naposledy za porod, jen tak nějaký dáreček jsem taky už dlouho nedostala. A pak mi to došlo.

Vzplanutí je sice za námi, neslýchám za každou uvařenou večeři pochvalu toho, jak mega úžasná jsem, nedostávám masáž každý večer, nechodíme pravidelně na skleničku vína. Noci sice také moc neprospím, jako dřív, ale z naprosto jiného důvodu. Nabažil se mne snad můj muž? Správně. Nenabažil. Protože kdyby to všechno bylo pryč, nebyli bychom spolu. Kdybychom se už nemilovali a nemysleli si o tom druhém, jak boží je, nedokázali bychom spolu být.

Ta pravá láska je totiž v tom, respektovat se a starat se o sebe. Po večeři mi sice nikdo neříká, jak úžasná kuchařka jsem, ale ty prázdné talíře to říkají za něj. A co jsem třeba přehlížela dlouho, byl fakt, že když vařím večeři a kolem projde manžel, dá mi pusu do vlasů. To je přeci jasné poděkování. Ten fakt, kdy pro něj není problém skočit nakoupit, když mně se nechce, to že večer „na sebe čekáme“ v posteli, i když jsme už unavení, jen proto, abychom si popřáli dobrou noc, dali si pusu a přitulili se. To, že se muž ujme péče o Žížu, jen co přijde z práce, abych si odpočinula (sice vařením, ale můžu vypnout mód „máma“ a soustředit se jen a jen na vaření), to že respektuje moje chyby, které by jiný prostě nesnesl, to že se za mne nestydí jít po městě, když si nestihnu umýt vlasy.

Důležitá gesta

Těmi gesty, většinou malými gesty, kterým nikdo jiný nerozumí, tím mi říká  „miluji tě“, „jsi úžasná“, „neumím bez tebe žít“, „chci s tebou být navždy“. Je důležité to v těch činech najít. To dělá ze vztahu to, že se nezblázníte z rutiny. A ani nemusím popisovat, jak velkou radost pak udělá třeba jen snídaně do postele. Která ještě před devíti lety pro mne byla rutinou. A že už mimo Vánoc a narozenin nedostávám dárečky? Na co? Jeden ten nejkrásnější a nejcennější doma už mám a za chvíli mi přibude další. Díky nim jsme šťastná tak, jak z ničeho jiného být nemůžu. A ruku na srdce, takovéto „dárky“ mi nedá hned tak někdo 😉

Všem vám přeji, abyste ta vyznání lásky našli. Věřte mi, to vyznání lásky přichází každý den.

P.S. Vše, co tu píšu, je to, jak to cítím. A doufám, že můj muž to cítí stejně a ví, že ta má vyznání jsou také v takových drobnostech. Protože upřímně ani já už ta velká gesta nedělám. A při tom, čím méně těch velkých gest dělám, tím více svého muže miluji.

razítko

Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Pin on Pinterest
Pinterest
Email this to someone
email
Share on Google+
Google+

Líbilo? Pak děkuji za sdílení 🙂