Má třináctá komnata

Třináctá komnata
Třináctá komnata. Každý ji máme. Tohle je ta moje, ve které skrývám velký kus sebe. Mé nejzranitelnější já. Já, které bojuje. Nikdy jsem neměla v úmyslu o tom psát. Ale okolnosti mne „přinutily“. Díky tomu, že se „o tom nemluví“, na to „dojede“ někdo další. Proto to napíšu. Proto to zveřejním. Třeba tak pomohu alespoň jedné z vás. 

Den, který mi změnil život

Na ten den si vzpomínám úplně přesně. Vryl se mi do paměti tak silně, že na něj nezapomenu. Je zvláštní, že nevím, kolikátého bylo, zda bylo pondělí nebo poledne, ale ty pocity, tu vůni, to šero si pamatuji dokonale. Slabě pršelo a já se vyhýbala loužím na Senovážném náměstí. Přes slzy jsem skoro neviděla. Bylo zataženo, takovéto, jak je skoro tma, foukal ledový vítr a studené kapky se na mé tváři mísily s mými horkými slzami. Ve vzduchu byla cítit všeobecná vánoční nálada, za pár dní měl být Štědrý den.

A já stále jako ve zlém snu šla náměstím a nechápala jsem. Když jsem zahnula do Senovážné ulice, směrem k metru Náměstí republiky, vyndala jsem z kapsy mobil. Vytočila jsem maminčino číslo.
„Maminko, něco mi je, nevím přesně co, ale musím na operaci.“
„Neboj, to bude dobrý, uvidíš.“
„Já se bojím!“
Jak dokáže ten sladký maminčin hlas uklidnit. Maminka říká, že to bude dobrý. Tak to bude dobrý. Po krátkém rozhovoru a ubulená až na půdu jsem došla k metru.

Prší, všichni spěchají a nikdo si mne nevšímá. Teprve teď sbírám odvahu a volám manželovi. „Hele, asi to není dobrý, budou mne muset operovat.“ říkám, jak nejstatečněji mohu. Na druhé straně je chvíli ticho. Rozbrečím se.
„Zvládneš dojet domů?“ hurá, druhý hlas, který mne dokáže uklidnit. Po chvilce pláče přesvědčím sebe i muže, že domů dojedu. No, nic jiného mi nezbývá. Z deště se postupně stal sníh.

Bylo mi čtyřiadvacet let a měla jsem tři měsíce po svatbě. V nemoci i ve zdraví. Kdo by to byl řekl, že to „v nemoci“ přijde záhy, co jsme si řekli „ano“.

Hypochondr a hysterka

Přiznám se, že od toho dne jsem si prošla malým osobním peklem. Když jsem se vrátila domů, jen jsem seděla a koukala před sebe. Opakovala si slova pana doktora a snažila se přesvědčit sebe samotnou, že se mě to přece netýká. Jenže hořce jsem zjišťovala, jak konkrétně mě se to týká.  Že vlastně to všechno, co jsem posledních pár let řešila a kdy mne lékaři ujišťovali, že to nic není, ve skutečnosti něco je. Mám diagnózu, vím co mi je, mělo by mne to uklidnit. Ale neuklidnilo. Míchal se ve mne pocit zoufalství, vzteku a strachu. A to jsem zatím věděla, že mne čeká „jen“ operace.

O tom, co mne všechno potkalo, jak jsem se cítila, vám napíšu v dalších článcích. Je to pro mne moc citlivé téma, ale věřím, že třeba někoho toto téma osloví, třeba se v tom najde nebo pozná, že někdo v okolí prožívá to co já. Já byla u čtyř lékařů, kteří mé problémy  přehlíželi a ubezpečovali mne, že o nic nejde. Na to se pak začaly nabalovat další a další zdravotní problémy.

Nebudu vám tu psát žádné lékařské definice. To si může každý najít sám. Já vás jen poprosím, pokud nějaký z příznaků máte nebo kolem sebe nějakou kamarádku s příznaky znáte, prosím, začněte to řešit co nejdříve! Nepřehlížejte to, zachraňte se.  Protože tohle není zrovna téma, o kterém se mluví (nevím jak vy, ale já s kamarádkami u kafe probírám jiné věci) a díky tomu už v mém okolí pár mých blízkých i vzdálených prožívá to co já. Protože jsem mlčela. Styděla se za to.

Není to normální

Co mi tedy je? Trpím gynekologickým onemocněním, pro které je typická dysmenorea (centrální cyklická pánevní bolest), pelvialgie (bolest v podbřišku), dysmenorrhoe (bolestivá menstruace), dyspareunie (bolestivý pohlavní styk), sterilita (neschopnost otěhotnět), dyschesia (bolest při defekaci), pelipathia (necyklická pánevní bolest), krev v moči, psychické potíže. Stačí jeden či dva příznaky a lékař by to měl začít řešit. Já měla všechny příznaky. VŠECHNY! A  až pátý gynekolog mé problémy pojmenovat. Ostatní před ním mi namlouvali, že bolestivá menstruace je normální, po sexu můžete krvácet. NENÍ TO NORMÁLNÍ. NENÍ! 

Trpím nevyléčitelnou nemocí, která se jmenuje ENDOMETRIÓZA. A já vám o ní teď napíšu pár článků. O tom, jak se s takovou nemocí žije, než se o ní dozvíte, jak se s ní žije po té, co se o ní dozvíte. O tom, jak je těžké zvládat nekončící a silnou bolest. Jak je to těžký nejen pro vás, ale pro celé okolí. Jak musíte bojovat nejen pro své „pohodlí“ bez bolesti, ale taky za to, abyste mohla mít rodinu. Jak se cítí člověk, kterému řeknou, že šance na to mít děti je prakticky nula, jaké to je, když vám vlastně nikdo nerozumí, protože se chováte nepochopitelně.

Stejně, jako u jiných nevyléčitelných nemocí přichází popírání, zlost, smlouvání, deprese a smíření. Jsem v poslední fázi. Smiřuji se. Doufám, že mi předání „poselství“ se smířením pomůže. Už chci totiž mít klid. Chci být s endometriózou smířená.

Tak a je to. Třináctá komnata je odemčena. Vstupte.

Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Pin on Pinterest
Pinterest
Email this to someone
email
Share on Google+
Google+

Líbilo? Pak děkuji za sdílení 🙂