Mé překrásné těhotenství

Musím říci, že mám opravdu překrásné těhotenství. I když si to uvědomuji až teď, ke konci.Od začátku mi vůbec nic nebylo, žádné nevolnosti nic, snad jen ze začátku drobná únava. Mohla jsem tedy žít a existovat naprosto normálně, samozřejmě s malými omezeními…

Je ale zvláštní, jak během průběhu těhotenství člověk začne nahlížet na vše, co se kolem něj děje.
Úplně první poté, co jsem zjistila, že jsem těhotná, jsem neměla žádný zvláštní pocit štěstí. Pravda, moc jsem si přála, aby test byl pozitivní, když jsem ale na ten pozitivní test koukala, nevěřila jsem mu. Nevěřila jsem tomu, že by se „to“ povedlo hned. S dalším a dalším testem jsem začínala věřit faktu, že jsem opravdu těhotná a začala na sobě pozorovat různé „zaručené“ příznaky těhotenství.
Poprvé, kdy jsem opravdu uvěřila, bylo, když jsme s manželem na ultrazvuku viděli fazolku, no možná mě více přesvědčil záznam ťukotu srdíčka. V tu chvíli se mi chtělo plakat. A s pocitem naprostého štěstí se objevil pocit hrozného strachu.

IMG_4893

(c) Jiří Ondrák – Fotograf

Strach je asi to, co mne, ruku v ruce se štěstím, provádí celé těhotenství. Je vážně zvláštní, že od chvíle, kdy je vám naprosto jasné, že v sobě nosíte život, začnete mít, byť je to jen fazolka, o to štěstí strach. Najednou jsem se začala bát jít ráno na autobus do práce, protože bylo náledí a já se bála, že upadnu. Bála jsem se sníst cokoli, co bylo někde napsáno, že by se v těhotenství jíst nemělo. Bála jsem se koupat v teplé vodě. Bála jsem se každého vyšetření, odběru krve, atd., aby bylo vše v naprostém pořádku. Teď už mi to přijde naprosto směšné a vím, že s dalším těhotenstvím to už nebudu tak přehánět, i když kdo ví, možná se zase objeví ten strach…

(c) Jiří Ondrák - Fotograf

(c) Jiří Ondrák – Fotograf

Teď už si to těhotenství užívám. Sice jsem už nemotorná a přijdu si jak slon v porcelánu, pořád se cítím být celkem čilá, i když některé dny vyloženě proválím a nevyvinu žádnou činnost. Proč taky? Užívat si poslední chvíle, kdy tu jsem jen sama za sebe je parádní, byť je to naprosto „ztracený“ den v posteli. Jak jsem měla bezproblémový průběh těhotenství, tak ho mám i teď, až na pár neduh, které ale asi potkají každou maminku s tím, jak bříško roste, jako je třeba pálení žáhy nebo občasná bolest zad. Ale zatím nic, co by se nedalo přežít. A je parádní, se s tím báglem na břiše vydat mezi lidi. Stále se setkávám s přáteli, stále chodíme na naše milované pivo, i když já ho piji bez alkoholu. Stále si máme co říci a stále plánujeme, co a jak a líbí se mi, že i když jsme s manželem z naší party zatím jediní, kdo se vzal a čeká rodinu, že i tak se všichni zajímají o to jak mi je, jak je mrňouskovi, vyptávají se (a kupodivu i chlapy) na průběh těhotenství a teď dokonce se mnou řešili i porod. Nejlepší přátelé na světě!
Opravdu stojí za to se s pupíkem neschovávat, pokud máte tedy dosti sil a nemusíte ležet celé dny doma. I to mne na chvíli potkalo, ale překonali jsme to a já se zase můžu vydat mezi lidi.

(c) Jiří Ondrák - Fotograf

(c) Jiří Ondrák – Fotograf

Napadá mne ještě jedna zvláštnost těhotenství (pominu-li těhotenství samo o sobě, to je zvláštní až až, i když jsem vzdělaná, pořád mi mozek nepobírá, jak je to vůbec možné, že ze dvou cizích buněk vznikne a vyroste něco tak dokonalého, jako je člověk). Já vždycky chtěla děti. Neplánovala jsem kdy, nechávala jsem tomu volný průběh a čekala na toho pravého. Vždycky jsem se ale těšila na to, jak budu těhotná, jak v sobě budu mít život a budu cítit jeho pohyby atd. Najednou to mám a jediné, nač jsem se soustředila, byl termín porodu, hrozně se těším, až budu mít mrňouska v náručí, na to, jak bude vypadat. Najednou mi ale došlo, že už jsem téměř na konci toho, co jsem si tak přála a nějak si to pořádně neužívám. Brzo budu mít v ruce poklad, ale to krásné období jménem těhotenství bude nenávratně pryč. A proto počkej ještě mrňousku, maminka dostala rozum a chce si ještě užívat ty tvoje kopanečky, které už tak náramně bolí… Chci si to ještě chvíli užít…

A teď, s blížícím se termínem porodu, mne opět navštívil starý známý strach. Ale není to strach z porodu či bolesti… Tenhle strach je horší. Je to strach z toho, že ze mne bude máma.
A v téhle životní a mé nejdůležitější roli sakra nechci zklamat!
razítko

Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Pin on Pinterest
Pinterest
Email this to someone
email
Share on Google+
Google+

Líbilo? Pak děkuji za sdílení 🙂