Okamžik, kdy o svou peřinu přicházím
I když si s mužem slíbíme, že jen co malý usne, navečeříme se, vykoupeme se a půjdeme brzy spát, ještě před půlnocí bloumáme po bytě. Kolem půlnoci se zachumláme do svých pelíšků a omámeni sladkou únavou usínáme. Ve chvíli, kdy už jste téměř spící se ozve dětský pláč. Mládě má hlad a v našem případě touží po mém ňadru. Nezbývá nic jiného, než se z vyhřáté peřiny zvednout a dojít potěšit své plačící mládě. Ale protože v posteli je tak sladce, nesednete si s malým ke kojení v pokojíčku, ale vezmete si ho hezky k sobě do postele. Lehnete si k sobě, přikryjete se peřinou, mládě se přisaje a vy čicháte tu jeho nádhernou dětskou vůni, mazlíte se s ním a užíváte si ten krásný dar kojení. Oba sladce usnete. Zatím je vše v pořádku.
Problém nastává ve chvíli, kdy se probudíte, dítě je k vám stále přivinuto, sladce spí, vy ale máte zdřevěnělou celou půlku těla. Dobře, fajn, lehce se odtáhnete, abyste svůj poklad nevzbudily, možná jej i trochu přistrčíte na tatínkovu polovinu postele (přeci nebudete jako skrčenec samy, že?) a hodláte se uvelebit a spát. Jenomže.
Mezi tím, co si vzpomínáte, jak sebe a mládě přikrýváte a okamžikem, kdy usnete, si opravdu nepamatujete, jak se z mláděte stal naprosto dokonale zabalený uzlíček, snad dokonce i kokon a samozřejmě do VAŠÍ peřiny. Vaše rozespalost je tatam, protože moc dobře víte, že bez peřiny prostě neusnete. Tak se rozhodnete jednat. První záchvat paniky a rozhodnutí vyškubnout nějakým způsobem peřinu z dítěte zavrhnete, protože jej nechcete budit a opět kojit a nechat si hned zdřevěnět i druhou část těla. Po zralé úvaze a již zcela vzhůru začnete tu vánočku rozplétat, velmi, velmi jemně a opatrně. Asi tak po pěti minutách naprostého soustředění máte nervy v kýblu poté, co se mládě málem desetkrát vzbudilo, ale sklízíte ovoce. Mládě ještě přikryjete jeho dekou, pro kterou jste musely ještě zajít. Ale máte peřinu ve své moci. Ale je z něj pomuchlaný cumel. Stoupnete si a peřinu si krásně vyklepete. Čímž samo sebou vzbudíte tatínka. Ten jen něco vztekle zamručí, přehodí se na druhý bok, kde objeví spící mládě, vezme jej a šoupne na VAŠI(!) polovinu postele. A nejen to, málem mládě při tom skoro probudí. Ale mládě spí naštěstí tvrdě.
S pocitem, že snad je vše jak má být (až na skutečnost, že se prostě o svou půlku musíte dělit z roztahujícím se mládětem, které při faktu, že má oproti vám menší rozměry, zabere většinovou část vaší části postele) si lehnete a přikryjete se. Zavřete oči. Překulíte se na levý bok. Pracně se otočíte na pravý bok. Zkusíte si lehnout na záda, ale takhle už téměř padáte na zem. Takže ani na břicho si nelehnete. Takhle se vrtíte ještě chvíli, než najdete polohu značky IDEÁL. Pokusíte se usnout, ale jste tak probraní, že to nejde. Odskočíte si na toaletu. Po návratu opět hodnou chvíli hledáte vhodnou polohu k usnutí. Usnete.
Vzbudí vás pláč mláděte, které má hlad. Tak brzy? Po zjištění aktuálního času zjistíte, že to není tak brzy, jen jste si dlouho hledaly polohu k usnutí. Nakrmíte tedy plačící hladové mládě, při čemž se opakuje stejná situace. Spánek, kokon, panika, rozplétání, přesunutí k otci, přikrytí obou, hledání vhodné polohu k usnutí. Teď ale usínáte rychle.
Chvíli po usnutí, když už se konečně dostáváte do hlubokého spánku, vám najednou hrozně ztěžkne peřina a necítíte nohy. Vyděšení se budíte a snažíte se zorientovat v tom, kdo a kde jste a co se děje. Najednou to uvidíte. V místě, kde máte pokrčené nohy se rýsuje nádherný měkký důlek, jako stvořený na to, aby se do něj schoulila vaše psice. Snažíte se psici z peřiny sundat, ale byť je to jen malý psík, nemáte sílu ji z peřiny dostat. Začíná další boj o peřinu. Nakonec psici vzbudíte a přísným „DOLU“ ji z peřiny vyženete. Ale vaše přísné „DOLU“ vzbudí tatínka i mládě.
Usínáte zcela vyčerpaná, bez peřiny, na boku v naprosto nepřirozené poloze, těsně nad ránem. Když konečně tvrdě spíte, zazvoní manželův budík.
Už přes rok se snažím najít ten okamžik, kdy o svou peřinu přicházím.
Marně…
