Na rozcestí

rozcestíMám pár věcí na srdci, o které bych se ráda podělila. Možná se vám bude mé psaní zdát trochu zmatené, omlouvám se, píšu, jak mi myšlenky plynou.  Nedávno večer jsem si šla lehnout do postele a jako každý večer jsem se podívala na displej svého mobilu, zda mi někdo třeba nepsal nebo nevolal a já to nepřeslechla. Na mobilu mi svítila ikonka, že mi přišel mail. Byť úplně unavená, stejně jsem ten mail otevřela. „Máte nový komentář na blogu“. Kouknu tedy na komentář. Přečetla jsem si ho jednou, podruhé. Podobných textů mi už přišlo dost. Občas v komentáři, občas na mail nebo Facebook. Tenhle mne ale nějak moc dojal.vystrizek

O čem píšu

Chtěla bych vám říci, že i když na blogu píši jen o hezkých věcech, neznamená to, že jen hezké věci prožíváme. I s námi si osud zahrává. Jen o tom nepíši. Ne, nechci si hrát na někoho naprosto dokonalého, komu se neděje nic špatného. Jen já ráda čtu o hezkých věcech, ráda si počtu něco pozitivního, protože většinou je kolem nás ze všech stran psáno jen o zvěrstvech světa. Já jsem velmi citlivá osoba a když se někde dočtu, že někdo vážně onemocněl nebo se mu stalo něco nepěkného, byť toho konkrétního člověka znám jen letmo nebo vůbec, velmi se mne to dotkne. Beru si to osobně, „jeho problémy na mou hlavu“. A proto se snažím na svém blogu psát jen o těch pozitivních stránkách života. I když už několikrát jsem tu zmínila, že nejsem super žena a mateřství mne vyčerpává.

Momentálně se cítím být úplně na dně.

Psychicky i fyzicky. Naložila jsem toho na sebe hodně, jsem navíc povaha, co neumí říci „ne“, takže jsem svému okolí naslibovala hory doly a teď to nestíhám. Šiju o sto šest, chvílemi i o sto sedm, fotím a upravuji fotky jako zběsilá, snažím se ještě trochu zvelebit byt, než nastoupím do práce. Všechny tyto činnosti mne velmi baví a jsem nadšená, že je mohu dělat, ale prostě mám jich moc a nechci je tu nechat „vyhnít“, nemám ráda, když mi tu leží práce, chci mít čistý stůl. Konečně jsem například Kryšpíně ušila dárek k narozeninám, které má v červnu. Že to není až takové zpoždění? No, mělo to být k loňským narozeninám. 😀

Pravdou je, že poslední dobou mě i osud zkouší. Mě i mé blízké okolí. A při šití a úpravě fotek je tak snadné nad vším přemýšlet. Urovnávat si vše v hlavě. Věřím tomu, že se nic neděje bez příčiny a že nás nějaká síla (a je jedno, zda ji nazveme vesmírem, osudem či bohem) dělá takové jací jsme. Věřím ale i v zákon akce a reakce, věřím, že o všem si člověk může rozhodnout sám. Nemyslím si, že je nám nějaký osud předurčen, naše činy mají své následky, někdy se ale stane něco, co prostě neovlivníme. Naše rozhodnutí a nějaká ta „síla“ spolupracují a jsou v harmonii.

S kým se vydat

Díky tomu vím, že vše to, co jsem prožila, díky tomu co jsem (ne)udělala jsem taková jaká jsem. A teď si opět přijdu na křižovatce a musím se rozhodnout, jakým směrem se vydám a hlavně s kým. Do našich životů vstupují a vystupují různí lidé, kteří nás jistým způsobem ovlivní nebo změní. Málo nebo hodně. Jsou lidé, kteří vám pomohou a ani nevíte, že zrovna jim za to vy stojíte. Jsou lidé, kteří vás jen osloví a dobijí vás tím neskutečně pozitivní energií. Pak jsou i lidé, kteří z vás vycucávají všechnu sílu, co máte. Pak se stáhnou a objeví se zase, když potřebují další sílu. A já se teď na té křižovatce musím rozhodnout. Mám-li pokračovat tak jako do této chvíle nebo se s někým rozloučit a vykročit pravou nohou dál. Bude to pro mne těžké tento krok udělat nebo se mi tak moc uleví?

dsc_7957
S blížícím se nástupem do práce rekapituluji svůj život na mateřské. S Žížou se mi změnil celý svět. Teprve on mi pomohl se odrazit, nebát se a zkoušet. Nikdy jsem si v ničem nevěřila až s ním. S ním jsem se naučila tolik věcí. A taky jsem pochopila, že jsem tu pro něj a ne pro ostatní a že některé věci si prostě a jednoduše nemusím nechat líbit. Jsem sice stále nesmělá a zakřiknutá, nikdy nebudu středem pozornosti ani člověk bijící se o vše za každou cenu.

Jsem žena celkem nenáročná, nepotřebuji toho mnoho, záleží mi více na podstatě věci než na tom, jak to vypadá zvenčí. Věřím v lásku a upřímnost srdcí a i když mne už milionkrát spousta lidí zklamalo, stejně se snažím i nadále věřit, že jsou lidé dobří. Jsem vystudovaný informatik, vše analyzuji a prozkoumávám ze všech stran.

Přesto nakonec podlehnu srdci a ne rozumu.

Velmi mne těší a překvapuje, jak oblíbený je můj blog. Ano, oproti jiným blogům je tento jen kapka v moři, přesto si velmi vážím všech čtenářů a návštěv. Nepíši ani o módě, ani o životním stylu, ani netestuji milion plus jeden produkt (občas se jen podělím o nějaký ten typ na hračku a podobně) . Ve svém životě neřeším, co je trendy nebo není. Nosím si, co je mi pohodlné a co se mi líbí, ne to, co někdo někde prohlásil, že by se mělo nosit. Žiju si tak, jak chci žít. Nejsem tedy typický mamablog ani lifestyle blog, ani foodblog, ani fotoblog.

Tohle je prostě můj blog. A proto si vás čtenářů tak vážím. Protože prostě nedělám nic, nijak neplánuji příspěvky, nijak se nehoním „ježíši dva dny jsem nic nezveřejnila, honem něco napsat“. Žiju a píšu, píšu a žiju. A je milé, že to někoho zajímá.

Tímhle odstavcem jsem nechtěla rozhodně shodit ostatní blogerky, ráda si počtu na lifestylových blozích, jako blázen projíždím foodblogy a dojímám se nad mamablogy. A obdivuju všechny ty blogerky, jak do toho jsou naplno a jak proto dělají to, co pro to dělají! Jen chci říci, že na to, jak jsem líná v tomto ohledu, jsem vážně ráda, že vás mám. A že mi zanecháváte tak krásné komentáře.

Mimochodem, víte o tom, že mi vždycky napíšete něco fakt úžasného ve chvíli, kdy to opravdu potřebuju? Mám doma velikou oporu v manželovi, který mne prostě za nic nedá a snaží se dělat ve proto, abych byla šťastná (však já se snažím o totéž pro něj), ale občas prostě člověk potřebuje i podporu „zvenku“ a je skvělé, že ji od vás mám.
A je to tak, jak jsem psala. Dobří lidé jsou, věřím ve vás.
razítko

Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Pin on Pinterest
Pinterest
Email this to someone
email
Share on Google+
Google+

Líbilo? Pak děkuji za sdílení 🙂