Bylo nám nabídnuto, zda nechceme strávit sobotu na statku, kde bychom si mohli zajezdit na koních, nakrmit ovce a zajistit tak malému nové zážitky.

Protože malý miluje zvířátka, s naší psicí se mazlí a stále ji hladí, na každého psa nebo kočku, které potkáme, z daleka haleká a chce je pomuchlovat, rád si prohlíží knížky se zvířátky, chce běžet do řeky za kachnami s hlasitým křikem „gá-gy, gá-gy“. Proto mne tento nápad naprosto nadchl a nemohla jsem ani dospat, těšila jsem se jako dítě na Vánoce. Byla jsem zvědavá, jak bude malý reagovat, zda se mu živí „hijé“ budou líbit. 

Nejprve vůbec nevěděl, která bije, v autě si dal malého šlofíčka a pak celý rozespalý nechápal, oč tu jde. Na koni se svezl, ale veliký úspěch to nesklidilo. Jen co jsme ho ale postavili na pevnou zem, tak se rozkoukal, začal být ve své kůže a řádil, jako černá ruka. 

Musel být všude, prolézt každý kout. Nejen, že ho opravdu velmi bavilo krmit ovce, ale i slepice. A dát koni mrkev? K tomu přistoupil naprosto zodpovědně! Po obědě si dal zasloužený spánek a hned po něm opět krmit ovce, hrát si na venkovní jízdárně s pískem. Poté objevil domek ve stromě a u něj houpačku, takže bylo opět o zábavu postaráno. Nakonec si před odjezdem stihl pohladit kočku a při usazování do autosedačky začal protestovat a žalostně plakat a jeho „ne-ne-ne“ mluvilo za vše. On se do města prostě vrátit nechce. 

Nám se upřímně taky nechtělo. Ten klid, ticho a otevřený prostor, spousta zvířat a navíc počasí, které nám přálo, to se nechce nikomu opouštět. Musíme na vesnici jezdit častěji. Po hodně dlouhé době totiž malý prospal celou noc bez buzení. A to byla pro nás, rodiče, krásná odměna za to, že jsme mu dopřáli malý výlet.