Vánoční a novoroční

Původně mělo jít o dva články, ale já jsem v poslední době výkonná asi tak jako lenochod s kocovinou. A taky se tak cítím. A navíc jsme pořád nemocní. Žíža je se mnou doma už měsíc a ještě asi dva týdny bude, muž se už naštěstí vykurýroval, ale tentokrát jsem odpadla já. Jako by mi ta angína přede dvěma měsíci nestačila. Ale to sem teď nepatří. 🙂

Vánoční

vánoční

Na letošní Vánoce jsme se těšili všichni, už od listopadu to u nás doma bylo téma číslo jedna. Žíža se neustále vyptával, my mu popisovali, jak to bude, jak to o Vánoce vypadá, co Ježíšek, poslouchali jsme koledy, prohlíželi si fotky z loňských Vánoc a i přes to, že jsme celý prosinec proleželi, jsme si to nakonec užili. Sice jsem nezvládla naklidit, jak bych si představovala a upekla jsem jen pár druhů cukroví (naštěstí pekla mamina a tchyně a obě nás dostatečně zazásobily, taky za odměnu dostaly obě můj domácí vaječňák).

Hlavně být fit

A víte vy co? I bez blyštivý oken, dezinfekčně čisté podlahy a čerstvě vonících záclon to šlo. Ono to dokonce bylo i lepší. Moje jediná letošní adventní starost byla, aby se kluci uzdravili, alespoň tak, aby byli fit na Štědrý den, aby nemuseli mít tu pitomou dietu (která hrozila na půl roku) a abych to já nechytila taky. Naštěstí krevní testy u obou dopadly dobře a mohli jsme se vydat koupit kapra…

Štědrý den byl nakonec přesně takový, jako každý rok. Úžasný. Večer před Štědrým dnem jsme v noci s manželem nazdobili vánoční stromeček, aby byl ráno připraven, až se žibřidě vzbudí. Překvapení to bylo veliké a Žíža ráno na stromek zíral dobrou půl hodinu. Ovšem věta „Jé, konečně jsou Vánoce!“ přišla až ve chvíli, kdy jsme začali chystat cukroví na tác. Alespoň už víme, co u nás bude dělat ty pravé Vánoce…

Večer jsme se nadlábli vynikající štědrovečerní večeří a už zbývalo jen počkat na Ježíška. Byli jsme letos hodní, protože jsme všichni dostali to, co jsme si přáli a ještě něco navíc. Já usnula jako první, kluci si se svými hračkami hráli až do půlnoci. Opět to byly ty Vánoce, jaké si pamatuji z dětství. Plné očekávání, vzrušení, nadšení a jiskřiček v dětských očích. Už je zase miluji a už teď mám pocit, že se těch příštích nedočkám. A ty příští budou ještě lepší!

Novoroční

Silvestr. Už spoustu let jej slavím s přáteli. I když se narodil Žíža, nebyli jsme na Silvestra doma, vždycky jsme něco naplánovali, něco se dělo a když už jsme jeden rok doma byli, byli s námi přátelé. Prostě Silvestr doma jen „v kruhu rodinném“ jsem nezažila už dlouho. Nakonec na něj letos došlo. Já na rizikovém, tudíž nemůžu mimo vycházky na krok z bytu a čas vycházek se neshodoval s termínem oslav Silvestra. Takže místo, kde budu Silvestr trávit bylo jasné. A díky onemocnění kluků musela odpadnout i varianta slavení s přáteli.

Navíc já a muž jsme neustále unavení, takže ani žádné veliké slavení být v plánu nemohlo. Připravili jsme si pár chlebíčků, koupili rychlé špunty, v sedm hodin si s Žížou připili a tím to pro nás haslo. Díky petardám, které se ozývaly už od setmění, Žíža usnul až před desátou. Muž si četl na gauči a já jen tak posedávala je plácala jeden chlebíček přes druhý a prokládala to sem tam brambůrky. Po jedenácté hodině na nás někdo klepal. Na nás! Na nejaktivnější pařmeny a kaliče z baráků, určitě jsme dělali největší bordel v ulici, možná i části města.

Překvapení!

Za dveřmi stála ségra, švagr a naši přátelé! Že nás jdou na chvíli pozdravit, že mají na půlnoc namířeno za město, aby viděli ohňostroj nad celým městem. Chvíli jsme se tedy bavili jako zbytek „běžné“ společnosti ten večer, byť já jediná ucucávala místo vína jablečný džus. No co, barvu to má stejnou! Chvíli po jejich odchodu zvýšená tendence petard vzbudila Žížu, přesně 5 minut před půlnocí. Připili jsme si tedy o půlnoci ještě jednou a pak jsme šli všichni tři kouknout se na střechu, odkud je skvělý výhled na město, na ohňostroj. Mlha jako mléko měnila barvu z bílé na žlutou, červenou či zelenou.

Paráda, chtěli jsme to vzdát a zalézt do pelechů, když tu někdo v ulici před domem spustil salvu a nám se přímo před našimi zraky maloval nádherný ohňostroj. Žíža byl v sedmém nebi a když jsme se konečně dostali pod peřinu, ještě to hodnou chvíli komentoval. Pak jsme všichni usnuli.

A co novoroční předsevzetí?

Tomuto tématu jsme se nikdy nevěnovala. Nechápu moc proč bych se pro něco měla rozhodnout či nadchnout zrovna 1.ledna. Pokud cítím, že chci začít s něčím novým, začnu s tím hned. Pokud mi přijde, že potřebuji nějaké to kilo shodit, nebudu si ho pěstovat ještě pět měsíců, než bude nový rok. Beztak takováto předsevzetí málo komu vydrží, protože to přesvědčení v nás není opravdu. Alespoň tak to vidím já. Beru věci tak jak přichází a plynou.

Celoročně tvrdím „v dubnu zhubnu“, pouze v dubnu dělám mrtvého brouka 😀 Přesto ale můžu letos sama sobě slíbit, že letos zhubnu, nebude to tedy v dubnu (doufám), ale nejpozději v červnu určitě a o minimálně 4 kg 😀
Mějte se všichni moc krásně, spoustu zdraví a štěstí do nového roku, ať vám přinese jen samé krásné a pozitivní věci!

Nezapomínejte, že lidé se k nám chovají tak, jak jim sami dovolíme a pozitivní myšlení má velikou sílu ovlivnit naše životy. Milujte upřímně své blízké a nezapomeňte upřímně milovat SEBE!

razítko

Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Pin on Pinterest
Pinterest
Email this to someone
email
Share on Google+
Google+

Líbilo? Pak děkuji za sdílení 🙂