On spí. A vládnu já
Chvíle, kdy Žíža usne jsou naprosto úžasné. Najednou můžu vypnout mateřský mód a začít se chovat jako normální člověk. Ne že by matka nebyla normální člověk. Ale pokud je dítě vzhůru, jsem neustále ve střehu a plně soustředěna jen na něj.
Ale když dítě spí, může si máma dát nohy na stůl, zavřít oči a poslouchat ticho. Na chvíli se zamyslet nad běžnými věcmi. Na chvíli si zafilozofovat o životě. Na chvíli si odfrknout. Nebo může začít poklízet, žehlit, šít, povídat si s manželem. Většinou jsem ten případ, že jdu něco dělat. Ale i to je forma odpočinku. Odpočinku od dítěte. Chvíle, kdy jsem sama se sebou a svými vlastními problémy (kam jsem dala tu nit, kam jsem schovala tu formu na bábovku, proč se ty fusky válí po bytě?).
Občas ale hodím vše za hlavu a jen tak si „zalezu“. Když je klid, ráda si čtu. Špatné je, když rozečtu hodně dobrou knihu. To jí prostě musím dočíst. A svět se u nás doma zastaví. Nechávám vše stát, šití, úklid, prádlo. Musím vědět, jak to dopadne. Moji kluci mohou být rádi, že alespoň uvařím.
A nejblbější je, když si rozečtu nějakou knihu, co má 600 stran. A nedej bože, pokud je to několikadílná epopej. Sbohem světe, uvidíme se na jaře…
