Šmik!
Před třemi lety jsem touto dobou vypnula šicí stroj, vše ušité připravila tam, kam mělo přijít, dala jsem si nohy na stůl a tiše poslouchala tikot hodin a čekala, až to přijde. Porod, šestinedělí, ale hlavně mateřství.
A po třech letech? Ten malý, voňavý a zmačkaný uzlíček jsem ve čtvrtek hrdě vedla do školky. Kam se všechen ten čas jen poděl? Je pravda, že pokud vás něco baví, tak vám čas utíká hodně rychle.Být mámou je setsakra velká dřina, kdy nemáte kolikrát čas na sebe ani na nic jiného, kdy se vám chce brečet (nebo i brečíte), kdy jste na dně svých psychických i fyzických sil. Naštěstí jsou dny, kdy vám vaše dítě ukáže, jak je na světě krásně, jak se radovat z maličkostí a jak na spoustu nedůležitých věcí hodit jednoduše bobek (někdy doslova a do písmene).
Mě ty tři roky nesmírně bavily, i když si přijdu, že jsem za tu dobu dost zestárla. Najednou má náš život smysl, užíváme si okamžiky, které by mne nikdy nenapadly, že prožiju, díky mateřské jsem poznala spoustu skvělých a inspirativních lidí, hlavně maminek (ať už osobně nebo virtuálně) a propadla dvěma vášním. Bez Žíži bych neměla nic z toho. Možná bych byla svěží, plna sil, upravenější a postavu bych měla pořád takovou, že by stálo za to, se za mnou ohlídnout, ale nudila bych se. K smrti bych se nudila.
Šmik
Nástup do školky není vůbec jednoduchý, Žíža mi stále říká, jak je mu tam po mně a tatínkovi smutno. Při předání pláče. Pak je prý naštěstí už v pohodě. Je to pro něj velmi těžké, ale mám pocit, že pro mě je to ještě těžší. Vždycky přijdu domů, uvařím si kávu, dám nohy na stůl, poslouchám tikot hodin a to ticho (jak jsem po něm poslední dobou toužila) a bojím se. Stejně jako před těmi třemi lety. Tehdy jsem se bála toho, co přijde, jestli to zvládnu. Teď je to stejné. Snad to zvládneme. Všichni tři. Vlastně čtyři. Odie s mým nástupem do práce začne být po třech letech opět sama doma. Po tváři se mi koulí krokodýlí slzy. Kam ten čas tak pospíchá? Moje malé miminko jde do světa. Za chvíli už ani tu slzu neuroní a do školky půjde zvesela.
Slyšíte to malé, tiché „ šmik “? Právě jsme přestřihli tu pomyslnou pupeční šňůru.
5.9.2016 @ 14:33
Prožívám to úplně stejně. Ta pýcha a radost z toho, jak velkého skvělého a chytrého kluka mám se mísí s lítostí, jak to všechno uteklo a nejvíc mě děsí, že je pryč doba těch největších „poprvé“, i když toho ještě zažijeme spostu. Zpětně mám pocit, že jsem si to vůbec neužila…i když užila, jen si to zkrátka moc nepamatuju..:)
5.9.2016 @ 19:02
Nevim jestli je to tím, že jsem (opět) těhotná, ale moc mě to dojalo. Nádherně napsaný… Ať se vám daří. Krásný…díky.
5.9.2016 @ 19:07
Moc díky a tobě ze srdce gratuluji!
9.9.2016 @ 4:46
Hodně štěstí, taky jsme tohle úterý poprvé vedli mini chlapíka a máš pravdu nebylo to vůbec jednoduchý, já měla žaludek jak na vodě a Amík mi pořád řikal ať se uklidním a nejsem nervní, ehm, jako, že on byl ale úplně v klidu, no nebyl…doufám, že se tam Žížovi líbí a užívá si děti…
9.9.2016 @ 8:19
Mockrát děkujeme, Žíža se už adaptoval, každým dnem je to lepší a lepší 🙂
Vám držím palce, ať to mini chlapík taky zvládá s přehledem a hlavně, ať to zvládáte vy.
Posílám spoustu pozdravů za velkou louži!