Ty jsi taková chudinka statečná

A ty tomu babi vůbec nerozumíš!

Jo, je to tak. Kdykoli se setkám se svou babičkou (kterou mám fakt ráda), tak mám v poslední době trochu tiky. V jedné větě mne neustále lituje a vychvaluje zároveň. Ano, držím eliminační dietu. Držím ji kvůli Růžence. Ano, nemohu jíst spoustu věcí a rodina si už zvyká na to, že když nás pozvou na oběd, že si přinesu po sebe jídlo v krabičce. Nebo mi během vaření stopadesátkát volají a ptají se, co mohou při vaření použít, abych si mohla dát oběd s nimi. Jsou zlatí. Všichni. Nikdo mne ale nelituje. Není proč. Nic mi není. Jsem zdravá, spokojená a břicho si taky naplním, tak oč jde, že.

To že si nemůžu namazat chleba máslem? Že si nemůžu nechat na jazyku rozplynout kostičku čokolády? Že si v restauraci nemohu dát nic jiného než talíř hranolků? A ještě bez kečupu? No a co! Zjistila jsem, že není až tak těžký se stravovat tak, jak se teď stravuji. Opravdu ne. Jen se člověk musí naučit, co koupit, nekoupit a že musí neustále kontrolovat složení i u produktů, které už koupil stokrát, protože bohužel výrobci občas něco ve složení pozmění.

Babi, fakt nejsem chudinka.

Naopak bych řekla, že mi to prospělo. Člověk začne jíst více zeleniny. Vyhnu se sladkému, které se u mne tak rádo usazovalo v oblasti pupíku. První dva týdny byly očistec, přiznávám. Nejen, že máte pořád chuť na tu čokoládu, co dostalo dítě od babičky. Nejen že byste najednou sežrali klidně půl kila másla jen tak na posezení. Nejenom to, že na každé jídlo, které vidíte a cítíte, máte najednou příšernou chuť. Ale jste hrozně unavení. Fakt příšerně! A podráždění, nepříjemní. Vztekáte se na kde koho. Ale po dvou týdnech, jako mávnutím kouzelného proutku, je to pryč. A vy se cítíte skvěle. Najednou máte spoustu energie do života a už vůbec nemáte nutkání si dát kafe a dortík, abyste se cítili na chvíli líp. Protože se po tom cítíte líp fakt jen chvíli. Ale teď se cítíte lépe pořád.

A proč bych měla být chudinka, když se mi díky té dietě konečně daří hubnout ta kila, která jsem si během spokojeného života po boku svého muže vypěstovala. Nikdy jsem v sobě nenašla tu sílu, něco s tím udělat. Vše pro mne byl problém. Udělat to pro sebe je problém. Udělat to pro mé dítě je samozřejmost. Takže ta chudinka po letech zapne džíny velikosti 38 a nepřetékají jí z toho madla lásky. A navíc to vypadá, že budu muset jít koupit třicetšestky. Heč. Ta chudinka se má, co?

Ale babi pozor, já nejsem ani statečná.

Ono mi vlastně nic jiného nezbývá a to se statečností nemá nic společného. Ano, držím dietu vlastně dobrovolně, mohla jsem nad tím mávnout rukou a říct „Děkuji, nechci“ a začít Růženku krmit nějakou mléčnou formulí. Jenže tenhle krok dobrovolně asi neudělá žádná psychicky normální máma. Kojení je prostě nejlepší. A pokud to jde, tak kojíme. Zjistila jsem, že stejný problém jako my má hrozně moc maminek. A všechny kojí. Pokud přestanou, jejich děti mají tak závažné problémy, že nic jiného nezbude. Ale valná většina prostě kojí a drží diety. A zvládají to skvěle. Ono totiž to jde tak nějak líp, když to neděláte pro sebe, ale po své dítě. Takže ne, nejsem jednorožec, je to normální kojit při ABKM.

A není to statečnost. Je to obyčejná mateřská láska a touha dát dítěti to nejlepší. Nic víc. A zas tak statečná nejsem. Občas, když to doma usne nebo když vím, že mne nikdo nevidí, tak i přes to všechno si zalezu pod peřinu a tiše si tam popláču. Už ani ne tak proto, že bych si dala ten naložený hermelín, co si dnes v restauraci dal kamarád k pivu, ale prostě proto, že proto. Díky té dietě jste pro okolí tak trochu exot, protože opravdu všude zjišťujete složení, na návštěvě odmítáte zákusek a vždycky se to prostě zvrhne v diskuzi o tom, jaký problém máme, jak moc je to těžký. A to neustálé omílání tématu a problematiky člověka stresuje. I když už on sám je s tím tak nějak smířený.

Babi, ty to vidíš jen jinýma očima. Ale věř mi. Jsem šťastná. A nejsem ani chudinka, ani statečná. Jsem jen máma, co se proto, být mámou, rozhodla zcela dobrovolně. Péči o děti a dát jim to nejlepší, beru jako samozřejmost. Byť je to na můj úkor. Ale to je snad normální. Nechci být litována ani prohlašovaná hrdinkou. Já chci být jen máma, jo?

razítko

Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Pin on Pinterest
Pinterest
Email this to someone
email
Share on Google+
Google+

Líbilo? Pak děkuji za sdílení 🙂