Tady se spát nebude

Vždycky jsem si přála mít dvě děti. Sourozence, parťáky. Že si spolu budou hrát, povídat, spát spolu a tak. Taky mi bylo jasné, že se budou neustále dohadovat, křičet a pištět. To k tomu prostě patří, nebyly jsme se ségrou jiné.

Opravdu mne velmi těší, že se mají tak rádi.

To že si Žíža Růžu zamiloval a chce ji pořád objímat, pusinkovat a hrát si sní, to chápu, je to už velký kluk a tak nějak se tohle prostě očekávalo, ale že po jeho přítomnosti bude tak vehementně toužit i Růža? Hrát si sním, spát vedle něj. Že se už cestou v kočárku směr školka těší na bráchu a piští, že cestou zpět se drží za ruku a povídají si. No není to úžasný?spát

A tak mne velmi těší, že si večer spolu zalezou pod peřinu, Žíža Růže vypráví a zpívá. Že ona ho poslouchá a kouká na něj jak na svatý obrázek. Miluju to, opravdu. Ale už méně mne těší, že v té posteli po chvíli začnou vymýšlet kraviny a z ospalých andílků se stanou rozjaření čertíci. To je pak přimět spát do osmi prostě nejde. Ale stejně je zas a znovu další večery dáme spolu do jedné postele pod jednu peřinu. Jen ať si sebe navzájem užívají, než začnou první velké a zdravé neshody 🙂

Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Pin on Pinterest
Pinterest
Email this to someone
email
Share on Google+
Google+

Líbilo? Pak děkuji za sdílení 🙂