Upřímně se přiznám, že jsem chtěla napsat sáhodlouhý a duchaplný článek o mé metamorfóze, kdy se z nezodpovědné pivařky stala zodpovědná máma.Ale nějak mi pokazilo náladu zjištění projetí rodinného archivu. Malému je 18 měsíců, z každého měsíce máme cca tři sta fotek a já jsem na patnácti fotkách! Dobře na patnácti fotkách, kde jsem jen já a malý, nikdo jiný. Prostě fotka na téma „já a máma“. Jinak jsem na fotce většinou náhodou, jak sbírám hračky, procházím kolem atd. Na pár fotkách pózuji s americkým úsměvem ruku v ruce s manželem a malým v náručí. Ale většinou ani fotky na téma „rodina“ u nás nenajdete. Ale fota typu „náš malý a …“ (doplň cokoli, od tatínka, babičky a strýčka, po smradlavou ponožku) těch máme požehnaně. Ale máma? Kde ta je?Ano, za foťákem. Já a moje tchýně jsme prostě sběratelky fotek. A díky tchýni jsem alespoň na nějaké fotce. Pravda, nejsem hlavním objektem, který  hraje ústřední roli na fotografii, ale už se do vzpomínek našeho syna dostanou momenty, kdy je alespoň vidět mámy ruka a kus ucha nebo celé tělo, mimo hlavy, protože náš drahý mi sedí na klíně a olizuje lžičku (tedy velmi zajímavá činnost), takže se vše zaměřuje na něj a hlava mámy není podstatou okamžiku.Asi se budu muset naučit fotit selfie!
A duchaplný článek napíšu, až mi někdo nafotí alespoň dvacet fotek, ze kterých dvě bude použitelné ke zveřejnění k článku! 🙂