Kdo si hraje, nezlobí
Být máma je velká dřina, to víme každá. Já se třeba vždycky těším na to, až bude víkend a bude s námi doma i tatínek. Těším se, jak si odpočinu. A i když mi manžel opravdu hodně pomáhá (a jsem mu za to vděčná), pořád je to „jen chlap“ a chlapi jsou prostě jak malé děti, svou péči musím věnovat i jemu. A proto jsem ráda, když jdou oba moji kluci ven na kolo nebo krmit kachny. Já si stoupnu ke sporáku a užívám si své vlastní myšlenky, ticho a klid. Jenže když je venku zima a škaredě a panstvo ven nejde nebo nejsou venku dostatečně dlouho na to, abych si dostatečně (byť pracovně) odpočinula, musím je nějak zabavit, aby se věnovali jeden druhému a mě si nevšímali…
Kuličková dráha! Viděla jsem jich nespočet na internetu, slyšela o ní z okolí a samé pochvaly. Tak jsem si říkala, proč jen ji taky nevyzkoušet? Porozhlídla jsem se tedy po internetu, jaké se vyrábějí, jaké jsou vůbec možnosti. Nakonec jsem se rozhodla pro kuličkovou dráhu od Bino. Nevěděla jsem, zda to naše dítě bude vůbec bavit (o tatínkovi jsem nepochybovala) a nechtěla jsem do ní hned investovat tisíce (ale ty velké, ty bych fakt chtěla).Moc nechápu, jak taková blbost, kdy jen hodíte kuličku do žlábku a ona cestičkami jede dolů, dokáže člověka zabavit na takovou dobu! Možná to klapání skleněné kuličky o dřevo, možná to soustředění při stavbě dráhy, možná ta rutinní monotónnost pohybu rukou, kdy kladete kuličku za kuličkou na vrchol dráhy, opravdu neví co přiměje dospělého člověka, aby u toho strávil zbytek mládí. A Žížu? Co může být lepšího, než poslat kuličku spletitou cestou dolů?


