23.1.2017

Kripl testy

Těhotenské

aneb OBDOBÍ TEMNA.

Je velmi zajímavé, jak je každé to těhotenství jiné. S Žížou bylo vše v pohodě a naprostá paráda. Myslela jsem si, že jsem už ostřílená matka, kterou jen tak nic nerozhází. Je fakt, že takové ty těhotenské nevolnosti a zvracení se mi v obou případech vyhnuly velikým obloukem. Tohle druhé těhotenství se mi však nedaří tak, jak bych si představovala.

S Žížou v pupíku jsem si vesele chodila do práce, smála se s kolegyněmi v kanceláři, scházela se s přáteli, tvořila a vůbec, prostě jsem si to celé užívala. Teď ležím od sedmého týdne doma, musím se šetřit. Sice mne to ze začátku dost štvalo, protože jsem se těšila po třech letech do práce, neměla jsem v ní pobýt moc dlouho, pravda, ale těšila jsem se na tu změnu. Na to, jak budu mít chvíli myšlenky „v normální rovině“ a nejen v té mateřské. No, to nevyšlo, ale nevadí.

Přesto jsem se rozhodla si to užívat.

Nijak jsem si nepřipouštěla nějaké komplikace. Na konci prvního trimestru jsem prošla prvotrimestrálním screeningem na jedničku a byla se vším naprosto spokojená. Miminku se dařilo dobře a my měli velikou radost. Po měsíci mi však nabrali krev znovu, že prý jsou na řade triple testy. Překvapilo mne, že je mám podstoupit, když jsem měla za sebou prvotrimestrální screening a v pořádku, ale tak co, že. Pak jsem dopátrala, že jsem to tak stejně podstoupila i s Žížou, tak jsem to vypustila z hlavy. Čekaly nás totiž Vánoce.

Vánoce parádní, mrně o sobě během svátků začalo dávat zlehka vědět. My všichni šťastní. Ale hned v pondělí po Silvestru mi zazvonil telefon. Když jsem jej zvedla a na druhém konci slyšela sestřičku, bylo mi jasné, že není něco v pořádku. Do další poradny ještě spousta času, takže nemohla volat, že je třeba doktor nemocný, ať se dostavím jindy. Hned mi bylo jasné, že volá kvůli výsledkům. Žaludek se mi sevřel. Bylo to tak. Celkově jsou prý výsledky negativní, ale mám tam nějaký hodně hraniční faktor. Mám se objednat na genetickou konzultaci.

Genetická konzultace.

Už samo o sobě to zní příšerně. Byť mi rozum velel zachovat klid, že triple testy hodně často vycházejí falešně pozitivní a že první testy byly v pořádku a je vše ok, srdce se mi stáhlo a já se rozbrečela jako malá holka. Když jsem se probrala z prvotního šoku, sedla jsem si ke googlu a prozkoumávala. Jenže jsem vlastně nevěděla, co mi vyšlo špatně. Tak jsem si ještě od doktora zjistila, co a jak, získala kopii výsledků a začala se nachytřovat. Čím víc jsem četla, tím hůř mi bylo.

Je úžasné, jak mne můj muž dokáže uklidnit. Sice vše, co mi říkal, jsem věděla, hlavou jsem to všechno chápala, ale někde uvnitř mne něco hlodalo, něco co mne nenechalo být v klidu. Ten strach byl naprosto příšerný. Nedokázala jsem jíst, nemohla jsem spát. Začalo mi extrémně tvrdnout břicho. Měla jsem neustále zimnici a ruce se mi třásly. V životě jsem nezažila takový strach.

Všechno bude dobré

To jsem si stále dokola opakovala. Naštěstí každé manželovo objetí mne uklidňovalo. Před genetickou konzultací jsem si nastudovala, co mne zhruba tak čeká, prodiskutovala jsem naše možnosti s manželem, jako co budeme dělat, když nám řeknou tohle a co, když nám řeknou tamto nebo úplně něco jiného. Jedno jsem věděla jistě. Nepodstoupím hned amniocentézu, nejdříve vyzkoušíme vše možné, co současná medicína nabízí. Až úplně v nejkrajnějším případě podstoupím invazivní vyšetření plodové vody.

Na genetické konzultaci jsme poctivě nahlásili vše, co po nás ve formulářích chtěli. Všechny nemoci v blízké i vzdálenější rodině, věky diagnóz případně důvody a věk úmrtí. Tohle vyplňování formulářů bylo taky „hrozně zábavné“. Většinou víte, pokud někdo nějakou tu nemoc má nebo prodělal (srdce, rakovina, astma atd.), ale jako opravdu nevíte, v jakém věku. Takže musíte celou rodinu obvolat a sepisovat to s nimi. Čímž samozřejmě musíte všem říci, proč to potřebujete vědět a všichni vaši blízcí najednou žijí v té nejistotě s vámi.

Doporučená amniocentéza

Po tom, co jsme s paní doktorkou projeli všechny ty diagnózy ve formuláři, nám paní doktorka oznámila, že všechny ty informace jsou pro náš „problém“ nepodstatné, že nejde o nic výjimečného (super, máme vlastně úplně úžasný geny!), zapsala si pouze moje a manželovy „potíže“ a pak nám řekla, že výsledky vyšly tak a tak, že jsou vlastně v pořádku, ale že ta pravděpodobnost možných chromozálních vad mi i přes vyšetření ultrazvukem na prvním screeningu vyšla nižší, než by měla, že jsem pod populační hranicí (chápej ta pravděpodobnost je vyšší, než by v mém věku měla být) a že pokud se na to kouknou pouze z biochemického hlediska, jsem ve velkém riziku (bylo to 1:100 tedy 1%). A že by je doporučována amniocentéza.

Neinvazivní test

Po mém dotazu, zda je možnost nějaké neinvazivní metody a co třeba zkontrolovat miminko na ultrazvuku, se na mne paní doktorka podívala a řekla, že i taková možnost tu je. Ale že mi to nedá stoprocentní jistotu. Přesto nám vše ochotně popsala, vysvětlila, dala doporučení na ultrazvuk s tím, že pokud by se jim tam něco nezdálo, je mi opravdu důrazně doporučen odběr plodové vody. Pokud bude na ultrazvuku vše v pořádku, tak mám jít na odběr krve, která je potřeba na neinvazivní test.Na ultrazvuku jsme čekali asi hodinu, než jsme se dostali na řadu. Byla to jedna z nejdelších hodin, co jsem zažila. Genetická konzultace mne nijak neuklidnila a já se stále cítila jako v kleštích, že mne tu budou nutit podstoupit něco, co nechci, zda budu mít sílu to odmítnout a zda je to opravdu správné rozhodnutí.

Naštěstí na ultrazvuku bylo vše naprosto v pořádku, prtě dělalo velikou šou, asi aby mne uklidnilo, že je vše v pořádku, abych se už nestresovala a nepouštěla mu tam ten koktejl stresových hormonů. Výsledek mne velmi potěšil, pak jsem už jen seběhla na odběr krve a tradá domů. Sice jsem věděla, že na výsledky budu čekat dva až tři týdny, přesto jsem jela domů s velikou úlevou.

Čekání na výsledky

Druhý den ovšem ten červík začal zase hlodat a já se už tiše modlila, aby přišly výsledky. Odpočítávala si každý den, který je za mnou. Po týdnu mi zazvonil telefon. Číslo, ze kterého mi měli volat, jak dopadly výsledky. Sakra po týdnu. To se asi cestou do Honkongu zkumavka s mou krví rozbila nebo prostě byla moje krev nepoužitelná a budu muset jet na další odběr. K mému překvapení (a očividně nejen mému) už měli výsledky.

A naštěstí je vše v POŘÁDKU! Čekáme zdravé miminko. Žádné chromozomové abnormality. A navíc máme potvrzené pohlaví nejen z ultrazvuku, ale i z krve, takže jupí! Mám strašnou potřebu to malé obejmout. Je mi teď tak blízko, blíž to ani nejde a přesto mi je tak vzdálené. A je snad nemožné, jak už teď jej šíleně miluji! A jsem tak moc vděčná za to, že mám doma ty svoje kluky. Oni mne prostě dokážou rozveselit, povzbudit a uklidnit. S nimi se cítím tak moc dobře.

Momentálně se mi do žil vlilo tolik optimismu a potřeby něco tvořit! Ještě tak sebrat fyzickou sílu. Pravdou je, že ty dva týdny se na mně hodně podepsaly, pohubla jsem a těch (doslova) pár kil, co jsem se celou dobu snažila nabrat, zase zmizelo. Zato pupek se ukázal světu, takže konečně vypadám těhotně a ne přejezeně 🙂

Proč o tom ale vůbec píšu?

Přemýšlela jsem nad tím, zda se o této kapitole mého těhotenství (a vlastně života) mám podělit. A myslím si, že je to dost důležitý moment. Nejsem totiž jediná, koho zkreslenost výsledků vehnala do slepé uličky. Našla jsem na internetu stovky podobných, ne-li stejných příběhů. A naštěstí téměř všechny s dobrým koncem. Ale ani to vás prostě moc neutěší. Nebo alespoň mne ne.

Můj matematicky smýšlící mozek sice chápe pravděpodobnost, jak to funguje a že je to jen číselně vyjádřen možný stav. Někdo to ale statisticky být musí. A vy začnete přemýšlet, co uděláte, pokud to dobrý nebude. Zvládnete se o postižené dítě postarat? A co hůř, co když to bude vada neslučitelná se životem?

Nikdy

NIKDY! už nic takového nechci zažít, nechci o těchto věcech přemýšlet.Nikdy jsem nepochybovala o tom, že porodím zdravé děti. Prostě si tohle člověk nikdy nepřipouští. A pak najednou se stane tohle. Já si zažila několik dní temna. Přesně 16 dní naprostého zoufalství a strachu. Výsledky mi naštěstí dorazily brzy, mohl to být klidně měsíc nebo i delší doba, pokud bych musela jít z nějakého důvodu znovu na odběr krve.  Ve finále se řekne „bylo to jen pár dní nejistoty“. Ano, těch několik dní se v celém těhotenství ztratí.

Dnešní medicína nám dává mnoho, ale neuvědomuje si, že takovými testy (které se pro svou velkou falešnou pozitivitu už ani ve velké části Evropy nepoužívají) dokáží naprosto fatálně zkazit jedno z nejkrásnějšího období ženy. I když nakonec ty výsledky vyjdou dobře, už ve mne zůstane ten červíček pochybnosti, při každém sebemenším píchnutí kdekoli v břiše jsem jak na trní. Prostě už nedokážu být úplně v klidu. Už to prostě nejde.

Doufám, že vás nikoho nic podobného nepotká a pokud ano, snažte se (jojo, říká se to lehce, ale prostě to nejde) být co nejvíce v klidu (jak jen vám to ta situace dovolí). Ono to dopadne dobře, musíme věřit. Já už jistě vím, že pokud někdy ještě náhodou otěhotním, tyhle testy prostě odmítnu. Za tohle mi to fakt nestojí. Vím o čem píšu.