První velký trapas zoufalé matky

ouuupsPochlubím se vám se svým prvním větším zážitkem, který se mi nedávno stal. Jde opravdu o čin zoufalé matky, ale hlavně je to ukázka toho, jak už vážně blbnu! Ale člověk se musí brát s humorem, tak mám alespoň příběh, o který se mohu podělit!Jsem domluvená se sestrou, že spolu skočíme do města něco zařídit. Ve tři tam má být, takže sraz domluven v půl třetí. Protože ji nechci zdržovat, snažím se vypravit sebe a Žížu včas. Doufám, že se mi zase nepos..e, když mu pracně navlíknu bundu a obuji botky. Že se nechá v klidu přebalit, že se něčím, než vyrazíme, neupatlá (matky jistě víte, co to je vypravit roční dítě ven, zvlášť když zima klepe na dveře).
V půl a minutu mi volá ségra (už ví, jak to u nás teď chodí a že já, co vždy všude na všechny věčnost čekala, je teď ta, na kterou se věčnost čeká), jak to s námi vypadá, zda se má oblékat či si postavit na kávu a zakousnout se ještě do bábovky. Říkám jí, že už jen posadím Žížu do kočáru, obuji se, vezmu si bundu a jdeme!
Tak pracně malého usadím do kočáru, obuji si svoje super botky (ty co mi dělají tak pěkný nohy v sukni), pracně zapnu kabát, vymanévruji s kočárem z bytu, do výtahu, z výtahu, vytáhnout kočár po pojezdech ke vchodu, pracně otevřít ty těžký dveře s branem a pokusit se vyjet ven s kočárem, než se dveře zavřou.
Když už stojím před barákem, přemýšlím, zda jsem Žížu dostatečně oblékla, protože je hergot nějaká velká zima. Moment, je mi zima jen na zadek.
Hmmm, já si nevzala sukni…

razítko
Share on FacebookTweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someoneShare on Google+
Líbilo? Pak děkuji za sdílení 🙂