Jeden rok divoké jízdy
Rok. Ano už je to rok, kdy se na mne hluboce a oddaně podívala ta její kukadla. Rok od okamžiku, kdy se mi podruhé v životě sevřelo hrdlo nepopsatelným štěstím a já si přišla jako ve snu. Šťastná, nejšťastnější.Po docela krušném těhotenství jsem ji konečně držela v náručí. Nádhernou, voňavou, zdravou, spokojenou. Byla tu se mnou a já s ní. Sice obě vyčerpané porodem, ale obě spolu. Vše bylo, tak jak mělo být, Růženka byla šťastné a veselé miminko, zdravé, ukázkové a my, celá rodina, si užívali tu skvělou pohodu, co víc si přát než mít šťastné děti, že.
Růženčina alergie
Když byly Růžence dva měsíce, žačala mít problémy a my se začali o tu naši princeznu hrozně bát. Naštěstí nakonec šlo jen o potravinovou alergii (jak jistě všichni víte) a jak jsme s ní bojovali, jsem už psala. Nicméně alergie nebyla jediné, co nám takovéto stoprocentní štěstí kazilo. Za ten první rok Růženčina života jsme poznali, jaké to je mít téměř nostop nemocné děti. Žíža vždycky něco přitáhl ze školky a Růža to od něj samozřejmě chytila. Předávali si laryngitidu, chřipky, spálu, angínu, všelijaké koky a jiné hnusy. Byl to takový ping pong s chorobami. Občas jsem něco chytila i já nebo manžel. Tahle zima byla opravdu výživná.
Stal se ze mne expert na podávání medicín do dětí v různých stavech i formách odporu. Za tuhle zimu jsem se stala veřejným kapesníkem, šavlí na mne přistálo nespočet. A to nepočítám těch horkých slz, které se mi vpily pod kůži. Nemluvím ani o tom, když vám dítě leží v horečce v náručí a vy posloucháte, jak těžce oddychuje. Musím říct, že na úsloví „jedno dítě, žádné dítě“ je pravdivé (byť mi ještě před rokem přišlo jako naprostý nesmysl, protože Žibřid je prostě nezkrotný element). Za tento rok jsem se bála tak, jak nikdy v životě. A naspala toho tak žalostně málo. Být mámou je sakra těžký. Opravdu je to hrozně těžký.
Zatím ten nejlepší rok
Ale ten poslední rok nebyl jen černý, jak možná z textu zatím vyplývá. Vůbec ne! I když se to tak může zdát. Ony ty děti nás totiž šíleně moc učí. Učí si nás vážit si těch pravých hodnot. Zdraví, rodiny, smíchu, radosti. Vím jistě, že mně ty dvě děti prostě byly souzené. Potřebovala jsem je. Abych konečně dospěla, abych nelpěla na blbostech. Oni dva jsou velcí učitelé. Oni dva dohromady mne a manžela školí tak důsledně. Je to hrozně zvláštní jak spolu drží.
Miluju ten jejich sourozenecký vztah. A jsem velmi vděčná, že jsem Žížovi mohla Růženku dát. Že jsem mu ji, sobě i mužovi vybojovala. A přes všechny ty strasti, co nás tento rok potkaly jsem nemohla prožít krásnější rok. Rok plný zvonivého smíchu (i přes ty horečky) i prvních sourozeneckých neshod. Rok plný naprostého a dokonalého štěstí. Rok, který nás s manželem zase více semkl dohromady (vždy mne překvapí, že to ještě jde). Rok, který mne hodně změnil.
Děkuji ti naše malá Růženko za to, že sis nás vybrala. Všichni jsme tě tu potřebovali. Pro naše lepší JÁ. Jsi pro nás velikým darem!
