Advent a Vánoce: představa vs. realita
Člověk si tak všechno hezky plánuje a nakonec je to všechno jinak. Stejně tak i letošní advent a Vánoce. Letošní i ten loňský advent jsme totiž strávili v posteli. Žíža přitáhl ze školky nemoc. A zase extrauřta. My nemůžeme mít obyčejnou chřipku nebo angínu, kdepak. Žíža je vybíravý a nespokojí se s něčím obyčejným. A my si pak vůbec neužíváme vánoční přípravy, nezvládáme péct, vařit, uklízet.
Loni jsem měla trochu tiky z toho, že nemám umytá okna, vyleštěnou kuchyň a navoskovaný nábytek. Prostě zvyk z domova. Nebude naklizeno, nebude Ježíšek. Mámin argument před Vánoci. Sice jsme se sestrou na Ježíška dávno nevěřily, ale věděly jsme, že jsou Vánoce skvělou příležitostí udělat si pořádek ve skříni, v psacím stole, vyhodit zbytečnosti. Jednou za rok umýt to, nač během roku není čas. Advent je k tomu ideální. Venku brzo tma, zima, komu by se tam chtělo. Doma se uvaří svařák nebo horká čokoláda, pustí se koledy nebo pohádky a hezky v klidu se uklízí, pak peče. Paráda. Nevím jak to naše mamina dělala, ale já tohle doma teda nemám. Třeba až děti povyrostou, bude to podobné.
Loni jsem měla špatné svědomí, že nemám naklizeno
Cítila jsem se provinile, když jsem si rozbalovala dárky. Letos už mne to tolik netrápilo. Tak není naklizeno no a co. Hlavně, když bude ten bramborový salát, že jo. No, i když… Že to letos nebudou ty pravé vánoce jsem věděla vlastně už v srpnu, kdy jsem kvůli Růženčině ABKM začala držet dietu. Stále jsem se ale uklidňovala, že si užijme ten advent. Že dárky pořídím včas a že o víkendy se podíváme na vánoční trhy tam a nebo tam. A nakonec nic z toho.
Alespoň ten štědrý večer by mohl vyjít, co? No jasně, že ne! Moje představa slušně večeřícího Žíži a vedle mne mrkev ožužlávající Růži, spokojeného povykování u rozvalování dárků a pohody s vínkem na gauči s mužem, jen co děti usnou, padla ve chvíli, kdy jsme si chtěli udělat tradiční vánoční foto. 
Už ta večeře stála za to
Žíža byl už děsně natěšený na Ježíška (jak jinak) a pobíhal po bytě, nedokázal chvíli sedět a počkat, než dosmažím toho blbýho kapra. Pak prostě nedokázal čekat, až se spustí samospoušť na foťáku. Jen co jsme si nandali jídlo na talíř, prohlásil Žíža, že už už chce bouchnout to šampíčko. Vážně ho baví, když létají špunty. Manžel se chopil lahve a všichni jsme očekávali ten okamžik, kdy vyletí špunt z lahve. Špunt se pomalým pohybem z lahve vysoukal a zvadle spadl na zem. Žíža měl na krajíčku. Tak bouchneme to naše super, co by ne! Manžel z lahve sundá agrafu a protože bylo víno špatně vychlazené vyletěl špunt ke stopu a víno ošplíchlo půlku kuchyně. Ok. Spoušť jsem vytřela (tak alespoň vytřeno jsem na Vánoce měla 😀 ) a muž zatím utišoval plačícího Žížu, že to nevadí, že nějaké víno nám ještě zbylo.
Znovu jsme slavnostně usedli ke stolu
Připili si a že si dáme konečně do čumáku. „Tati, vyndáš mi z kapla, plosím, kostičky?“ Muž začal vyndavat kostičky a Růženka začala protestovat, že jako nebude v jídelní židličce, že si chce sednout mně na klín (jak je zvyklá normálně jíst). Vzala jsem si ji na klín a odsunula svůj talíř co nejdál od jejích nenechavých rukou. Mezitím Žíža něco živě artikuloval, strčil do své sklenky s „vínem“ a prásk. Sklenka spadla do vykoštěného kapra, kam se vylila a rozbila na spoustu kousků. Žíža řev „Ploč mi dáváte tak blbou skleničku?“ Růža řev, protože nedosáhla na můj řízek. Tak hned dát na stranu talíř se střepy, vše dát ze stolu pryč, aby se mohl sundat politý ubrus, nandat Žížovi novou porci a jít konečně jíst. Ba ne, ještě mi musíš muži nakrájet ten řízek, protože jak mám Růžu na klíně, tak ji musím jednou rukou držet a to už krájení fakt nezvládnu. Nakonec jsme se všichni najedli, všem nám chutnalo a už jsme se mohli těšit na Ježíška.
Konečně dárečky
Jenže všemi těmi peripetiemi bylo najednou skoro osm večer, Růža tím pádem přetáhla večerku o hodinu a už to na ní začalo být znát. Naštěstí Ježíšek byl tu a my konečně viděli ty jiskřičky nadšení v Žížových očích. Růža měla výraz debila, jak jí údivem visela brada. Žíža ochotně rozdával dárky. Po prvním rozbaleném dárku už Růža vyjádřila velkou nespokojenost s tím, že ještě nespí. Šoupli jsme ji do postýlky, kde hned usnula a my si užívali jen Žížu a jeho upřímnou radost.
Spát šel v půl dvanácté, protože dřív prostě nadšením jít spát nemohl. My si pak s mužem sedli na gauč, koukali na rozzářený stromeček, poslouchali cinkání andělského zvonění, ujídali cukroví z tácu a dopíjeli to zteplalé „šampaňské“. Letos poprvé jsme si o štědrý večer nezapomněli dát pusu pod jmelím. Byl to blázinec, naprosto neorganizované a úplně jiné, než bych si přála. 
Přesně taková je naše rodina. Všichni jsme trochu blázni, řád tu prostě neexistuje a když něco naplánujeme, tak to většinou krachne, takže náš život je jedna velká improvizace. Večer padáme únavou na hubu a slibujeme si, že od zítra to vezmeme za správný provaz a vše bude richtik a vše budeme stíhat. A další den je vše ve starých kolejích. Ale víte co? Ono je to vlastně bezva. Stejně tak, jako ty letošní Vánoce.
