Italské vyprávění – první část

Dočkali jsme se. Letní dovolená v zahraničí je tu. I když kvůli ní už několik dní nespíme (z důvodu příprav, balení, obav z cesty), těšíme se, až vypadneme z toho každodenního stereotypu.Byť jsme měli z celé té akce obavy, nakonec to předčilo naše očekávání. Žíža zvládl cestu na jedničku s hvězdičkou, buď spal nebo komentoval ubíhající krajinu a až na krizi, kdy jsme se dostali do kolony u Udine (tudy ne!) a ujeli jsme asi deset kilometrů za dvě hodiny (a opravdu nevím, zda byl víc naštvaný Žíža, manžel nebo já), to byla prostě pohodička.
první (1)Po příjezdu jsme se hned šli přivítat s mořem. I když Žíža viděl moře loni (kdy to vnímal asi stejně jako já průběžné výsledky fotbalové ligy), byl z něj ohromený. A měl z něj respekt. Po kolínka do vody, aby přicházející vlna jej mohla namočit jen po pás a dál ani krok. Nejlépe chodit u břehu po kotníky. Kruh je veřejný nepřítel číslo jedna.

Ani druhý den se neosmělil. Nevadí, je tu pláž. Ano, je tu velká hromada písku. PÍSKU! Nic lepšího neexistuje. Celé dny je Žíža s tatínkem na břehu a staví. Dobře. Manžel staví. Žíža běhá nadšeně kolem s bagrem, který mu tu koupila babička s dědou. Občas proběhne tátovi stavbou a vylepší ji. A já si vesele ležím na lehátku, vyhřívám se a dočítám si své čtenářské resty za celý rok.
první (4)Na co si Žíža rychle zvykl, bylo večerní courání po městě. A ta vynikající italská zmrzlina. Už jen stačilo říci po večeři, že půjdeme na zmrzlinku, Žíža nadšeně vyskočil, obul si plážové botky (ty jediné zatím zvládne sám) a už poskakolal nedočkavě u dveří, bral za kliku a pokřikoval „Mňaminka, jo! ťapi!“. A bylo celkem fuk, že má holej zadek a že to se fakt nehodí, takhle vyrazit na promenádu.
Na co jsme si pro změnu zvykli s manželem my dva, bylo schrupnutí si po obědě. Jo to nám teď tady hodně chybí.
razítko

Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Pin on Pinterest
Pinterest
Email this to someone
email
Share on Google+
Google+

Líbilo? Pak děkuji za sdílení 🙂