Lukostřelci

lukostřelciJe neděle ráno, devět hodin, a manžel mne probouzí polibkem a slovy, zda už nechci vstávat, že by s Žížou rádi vyrazili si zastřílet. Ach ti moji nadšení lukostřelci! Ale z vyhřáté peřiny vylezu ochotně, protože vím, jak se oba pro lukostřelbu nadchli a taky vím, že víkend je teď jejich jediná šance jít si zastřílet, protože v týdnu se muž z práce vrací až za tmy a to střílení odpadá, pokud to chtějí oba přežít bez úhony.
A protože jsou kluci pryč a Růženka spí, já si můžu užívat chvilku klidu. A jelikož je neděle a to chodíme tradičně k mojí babičce na oběd, nemám tedy do čeho píchnout (haha, spíš jsem líná jít uklízet!), tak si tak říkám, že o té jejich skvělé kratochvíli můžu napsat.

Začalo to nenápadně

Manžel dřív dělal modýlky. Začal klasicky se stavebnicemi a později si začal dělat stavby od základu sám. Jenže s narozením Žíži vše odložil do skříně (protože ty skalpely, terpentýn a barvy v dosahu dětských rukou nebyly úplně dobrý nápad) a nebavilo ho to si to vždycky večer všechno vyndavat (to já si ten šicí stroj klidě vyndám).

A tak se stalo, že z jeho téměř pravidelné aktivity se stala radost velmi vzácná a manželovi začala nějaká ta kratochvíle chybět.
Až letos přišel s tím, že by si jednou přál luk. Dokonce si už byl vyzkoušet s kamarádem z jeho luku vystřelit. Ta touha v jeho očích! No bylo mi jasné, že mu ho pořídíme. Ale i tak jsem si nechala vyjmenovat tisíc a jeden důvod, proč jej koupit (přeci mu to neudělám jednoduchý, že jo!).

Moji dva lukostřelci

Poté, co se s ním na pár střeleckých „hodin“ vypravil i Žíža a nadchl se stejně jako táta, bylo naprosto jasné, co mu koupíme k narozeninám.
Ano, i Žížovi jsme koupili jeho první luk! Také mu táta vyrobil terčovnici s kancem a rytířem! Takže po návratu ze střílení slýchám kolikrát sejmul Žíža kance a kam trefil rytíře. Jsou to prostě dva nadšení lukostřelci.
A ještě jeden bonus ta manželova lukostřelba má. Ve sklepě si zřídil dílničku a tam se teď chodívá zavřít a vyrábí si vlastní šípy. Jo! A  lítají líp než ty koupený. A ne nevadí mi, že se večer zavře ve sklepě a není se mnou. Protože já si můžu klidně sednout k šicímu stroji a nemám výčitky, že ho nějak zanedbávám. Nakonec se totiž oba, nadšeni z toho, že jsme něco svýma rukama stvořili, sejdeme v posteli pod peřinou 🙂

Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Pin on Pinterest
Pinterest
Email this to someone
email
Share on Google+
Google+

Líbilo? Pak děkuji za sdílení 🙂