Advent, Mikuláš, pečení cukroví a dárky

Je tu zase. To období plné světýlek a těšení na Vánoce. Jediný světlý okamžik zimy (pardon, ale já opravdu nemám zimu ráda). Ale taky období stresu, davové hysterie před krámy, fronty na dárky. Měla jsem zažitou takovou tu rutinu, že na Vánoce musí být uklizeno. Jako malá jsem musela se sestrou vysmýčit celý pokojíček, řádně si poskládat prádlo ve skříni, vysypat šuplíky z psacího stolu a vyndat všechny hračky a vyházet to, co už nepotřebujeme. Jinak nepřijde Jěžíšek (i když jsme v něj dávno nevěřily). Teď to s odstupem času chápu, byl to prostě generální úklid, ani ne kvůli Vánocům, ale abychom si alespoň jednou za rok (jako starší jsme to dělaly i častěji a dobrovolně) udělat pořádek ve věcech a zbavit se zbytečných kravin, co se časem nashromáždily.

Pečení ve velkém

Ale taky se u nás myla okna a dělal generální úklid v celém bytě. Navíc se peklo asi tak bambilion cukroví, protože náš tatík zastává názor, že nechce žádné dárky, ale chce mít, co jíst a naše mamina, byť každý rok tvrdí „jen pět druhů a dost“, stejně upeče minimálně trojnásobek. Taková tradice v naší rodině. To „dohadování“ o cukroví mi chybí!

A když jsem začala mít „svoje“ Vánoce, kdy jsem měla vlastní domácnost, začala jsem poprvé pociťovat ten stres, že ty okna nestihnu umýt a cukroví budu mít jen pár. A když se narodil Žíža? Najednou jsem ani nestihla den před Štědrým dnem vytřít a ani naleštit nábytek. A cítila jsem se příšerně!

Až loni nastala změna v mém uvažování. To jsem držela přísnou ABKM dietu, byla jsem hodně psychicky vyřízená z celé té situace a prostě na úklid tak nějak kašlala. Upekla jsem si jen pár dietního cukroví, cukroví pro Žížu a muže jsme dostali od mamky a tchyně. A víte vy co? Bylo to skvělý, žádný Vánoční stres a shon!

A letos pojedu na stejné vlně

Nejsme žádná prasátka, pravidelně uklízíme, tak proč generální úklid? Když mám šuplík plný krámů nebo mi skříň přetéká zbytečnostmi, tak si na to prostě udělám čas a uklidím to. A s dětmi stejně doma nikdy není sterilní čisto a uklizeno. Fakt ne. 

Pečení už nějaký rok děláme tak, že jeden víkend něco napečeme u tchyně, další u našich, něco napeču já a pak si to tak různě rozebereme. Což je taky skvělé, protože netrávíme každý večer u trouby a máme čas na rodinu, na ta světýlka, na to těšení se. A děti si pečení užijí s babičkami. 🙂

Hromada dárků

Loni z nadšení, že jsme u stromečku už čtyři (s Odie pět), jsme to nějak přehnali s dárky. Snažila jsem se i dárek, co patřil dohromady, rozdělit na části a ty zabalit extra, aby si děti (jo jen Žíža) užily rozbalování. Jenže po pátém balíku ho to stejně přestalo bavit, protože ho jeden dárek zaujal a neměl čas věnovat se rozbalování dalšího, pak poletoval od jednoho k druhému a nevěděl, co dřív.

Tak takhle už ne, přátelé!

Když se jim kouknu po pokojíčku, kolik hraček tam mají, je mi z toho smutno. Pohltil nás spotřební svět (a to ještě o proti jiným pokojíčkům, co jsem měla tu čest vidět, jsme jak chudí příbuzní!). Tak jsme letos něco vytřídili, něco poputuje dál, něco si vezmou na zahradu k babičce. Přesto je ten pokojíček plný. Ale je fakt, že skoro všechno to jsou dřevěné vláčky s kolejema a Lego, což je u nás top a to prostě z bytu jít nemůže. 

Dárky? Pravidlo tří

Nás to ale dohnalo k pravidlu tří. Každý z nás dostane od Ježíška tři dárky. A každý dostane jednu knihu, jeden měkký dárek a jednu hračku (což je v případě nás dospěláků např. parfém nebo nějaké udělátko k naším koníčkům). A pak ještě jako bonus jeden společný dárek pro celou rodinu. Jo, ještě dostaneme dárky od babiček, tet atd., ale u nás doma to prostě bude takhle. Je to skvělý způsob, jak děti nepřeplňovat konzumem a taky mne to nutí přemýšlet nad tím, co jim koupit, co pro ně chci nejvíce. A nějak to spojit s tím, oč si napsaly v dopise pro Ježíška. 

Žíža letos dostane Lego nemocnici, knihu Dinosaurium a svetr 😀 Růženka dostane prostorovou knížku Červená Karkulka od českého výtvarníka Vojtěcha Kubašty (na těch knížkách jsem vyrostla i já), dřevěnou kuchyňku a bodýčka (protože má po bráchovi všechny s autama 😀 ). Jako společný dárek nám Ježíšek nadělí Activity pro děti, protože Žížu teď tyhle hádací společenské hry baví.

Mikuláš s čertem

Tahle tradice je taková pro mne hodně rozporuplná. Nevím, proč bych měla nějak své děti strašit čertem, který k nám přijde domů a může si je odnést do pekla. A já sama mám hodně špatný vzpomínky, vždycky jsem se hrozně bála! Nechci, aby se mé děti bály, zvláště doma. Takže nám jen na dveře zaklepe Mikuláš a nechá tam nadílku. Nikoho děti neuvidí. Čertů si dost užiji ve školce, v Sokole apod. Navíc jsme na existenci čertů měli doma debatu.

Když se Žíža ptal, jak čert vypadá, odpověděla jsem mu, že nevím, protože žádného nikdy nikdo neviděl, že za čerty se lidé převlékají a straší tak neposlušný děti. „Ale mami, čerti jsou! Jen jsi nikdy toho pravého neviděla!“ oponoval mi Žíža. Tak ať si to myslí, třeba má pravdu, třeba jsou, jen jsme žádného nikdo nikdy neviděl, že jo. Ale strach z nich Žíža teda nejspíš nemá. V létě jsme byli na výletě u Čertova kamene, který má v sobě otvory a když tam strčíte ruku, hříšníka si tudy vtáhnou do pekla, ostatním se nic nestane. A já tam jako malá tu kuku nikdy nestrčila. Až letos poprvé a pořád ve mně byla malá dušička! A Žíža? Frajer bez váhání tam tu ruku strčil!

Proč u nás čerti neexistují a Ježíšek ano?

Dnes je takové módní mluvit s dětmi na rovinu a nic před nimi nehrát. Brát je jako rovné parťáky. Dá se říct, že s touto teorií vcelku souhlasím, ale nemyslím si, že to platí vždy a všude. Když Žíža přijde s otázkou, snažím se popravdě odpovědět. „Jak se ti to miminko dostalo do bříška?“  zeptal se tenkrát. A tak jsem mu vysvětlila všechny ty vajíčka, spermie, dělení, hnízdění apod. Ale to, jak se fyzicky ta spermie do maminky dostane, to jsem vynechala, zatím. A on se zatím nezeptal.

Letos od Mikuláše.

Tak  se snažím přistupovat ke všemu. Když se zeptá, popravdě odpovím, ale tak, aby to ta křehká dětská duše nějak zpracovala, nemusí ve třech letech hned vědět o sexu, drogách, násilí apod. Chci aby byl parťák, ale na stejné úrovni rodič a dítě prostě nikdy nebude, to ať se na mne nikdo nezlobí. 

A protože mi čerti přijdou jako hodně zastrašující lež, na rovinu jsem řekla, že nejsou. Ale Ježíšek? Já Ježíška vnímám nejen jako to miminko, co nosí dárky, ale jako celý duch Vánoc. Prostě TO, co dělá z Vánoc Vánoce. To napětí, nedočkavost, radost, naději a blízkost rodiny a nejmilejších.  Ježíšek byl prostředek, jak to v malém dítěti vzbudit. Jak dát tomu dni nádech zázraku a výjimečnosti. Protože upřímně si myslím, že když dítěti řekneme, že o Vánoce má být rodina spolu, být na sebe hodní a vážit si společného času, to v normálně fungující rodině je naprosto běžný standard.

My jsme spolu u společné večeře každý večer, hodní na sebe jsme také. A to, že mají na talíři kapra se salátem to výjimečný neudělá. Podle mně ten punc těch Vánoc, co v sobě máme, je to malé dítě, co v nás zůstalo, to dělá Vánoce jiné. Navíc představa Ježíška je u každého jiná a povzbuzuje to dětskou fantazii. Jak asi vypadá? Jak to všechno zvládá? Dětství je kouzelné období a já ho svým dětem kouzelné chci dopřát.

Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Pin on Pinterest
Pinterest
Email this to someone
email
Share on Google+
Google+

Líbilo? Pak děkuji za sdílení 🙂