Růženka a deštník
Deštník. Taková obyčejná věc. A u nás je velkým tématem.
Žíža má asi od dvou let deštník. Tenkrát miloval Práška Skočdopole a nám se podařilo sehnat jeden právě s Práškem. Taková blbost, ale jakou měl radost a od té doby chodil v dešti pyšně s deštníkem. A když zrovna neprší, otevře si deštník doma, nastěhuje si pod něj peřinu a hraje si na stanování.
A teď přichází na scénu Růža
Je takové zlaté pravidlo mezi dětmi, a zvláště pak u sourozenců,že když má něco ten druhý, nutně to musím mít taky, i kdyby se všichni kolem měli zfamfrnět. To, co má ten druhý, je prostě to nejlepší na celém širém světě! A tak jsme začali shánět deštník. Chtěla jsem nějaký jednoduchý, třeba puntíkatý. Jenže všude na dětských deštnících byly samé myši s mašlemi na hlavě nebo zmrzlé princezny (znáte už tuto mou averzi na tyhle ty motivy, že jo!). Co naplat. Koupi deštníku jsem odkládala. Až jsem hledala úplně něco jiného a našla ten nejbožejší deštník se zvířátky. Zamilovala jsem si jej nejen já, ale i Růža.
Jenže nám od teď s každým deštěm vzniká problém. Růženka odmítá obléci pláštěnku (asi je to out nebo trapný nebo co, matky těmhle věcem nerozumí) a vozit se v kočárku je pod její úroveň. Ale máme deštník, jeden by řekl, že to máme vyřešené. Ale právě naopak. Máme problém. Růženka si sice obuje holinky, vezme deštník a vyrazí do deště. Ale holka naše milovaná nezvládá skloubit chůzi a držení deštníku nad hlavou! Takže dál než před vchod domu se prostě nedostaneme. A brácha chudák sedí a čeká ve školce.
Ještěže tak moc neprší. Do podzimu to snad nacvičíme!
