Naše (super)hrdinka
Ta naše dívčina mne nepřestává udivovat. Jak statečná ona je. Jak velká je to hrdinka.
Kvůli podezření na potravinovou alergii jsem začala držet eliminační dietu. Přesto ale malou poslali pro jistotu na sono bříška, jestli je tam vše, jak mám být. To, že jsme na vyšetření čekali asi měsíc je jedna věc. Ale to, že máme přijít v devět hodin ráno a od půlnoci nesměla malá jíst (ona, takový milovník jídla) byla věc druhá. Děsila jsem se toho, jak nám cestu do nemocnice (navíc do sousedního města, protože u nás chcípnul pes) propláče. Jak bude hladová.
Plakala jen chvilku. Po probuzení a když ji při vyšetření dali na bříško studený gel. Celou cestu tam, v čekárně (kdy jsme teda čekali fakt dost dlouho), cestu domů, zbytek dne se zase usmívala.
Udivuje mne, jak je statečná. Jak vydrží i chvíli hladovět. Jak se dokáže na svět usmívat, i když se necítí úplně pohodlně. Jak to zvládá. Jak jsou ty děti pozitivní. Měli bychom se od nich učit. Učit se od našich malých superhrdinů. Nebo alespoň já určitě. Poslední dobou vidím svět hrozně černě (hlavně blbý hormony!). Ještě že tu svou tajnou superhrdinku mám, dostává mne ze všech nesnází!
