Svatební quietbook
Je krásné mít přátele. Je krásné, že jsou pro mne motivátorem něco dělat.
Když mi moje „skoroségra“ Kryšpína oznámila, že se bude vdávat, byla jsem zrovna ve velkém šití quetbooků. A tak mne napadlo, ušít jim jako svatební dar quietbook.
I když jsem měla trochu obavy, zda to není dárek spíš pro děti než pro novomanžele, do klidu mne dostala informace, kterou jsme se před svatbou dozvěděli. A to, že jim brzy přibude nový člen rodiny. Tak pokud se jim dárek bude zdát moc infantilní, mají ho komu dát. To se mi pak ten quietbook šil jedna báseň.
Když nás v březnu zavřeli všechny doma, času bylo najednou spousta. A já si už po těch několika našitých textilních knížkách dodala víc odvahy a víc je zosobňuji. I když je pravda, že si práci občas ulehčím koupí předtištěných filcových panelů. Vím ale, že piplat se s panenkou by mne jednak nebavilo a jednak by to ani nevypadalo dobře.
Mám je v hledáčku
Jsem velmi šťastná, když mne přátelé požádají o fotodokumentaci (i když jen částečně) jejich velkého dne. Vážím si toho, že s nimi mohu být od brzkého rána a vše to s nimi prožít.
Taky se při obřadu mnohem méně dojmu, protože se snažím soustředit na focení a nejsem tak největším uplakánkem mezi hosty. Navíc se za hledáčkem fotoaparátu dobře schová můj rozmazaný make-up. A jako bonus si při postprocesu tu svatbu užívám znovu a znovu. Mám taky tu výhodu, že jsem první, kdo vidí svatební fotky!
A s Kryšpínou jsme si navíc skvěle užily i focení s rostoucím pupíkem. V tuhle dobu je to těžký, málo sociálních kontaktů, málo kontaktů s těmi, které máme velmi rádi. Alespoň chvilka na čerstvém vzduchu se super párem mi opět vlil optimismus do žil. A ty prtě v tom břiše těš se! S těmahle dvěma ten život bude fakt prča!
