Italské vyprávění – druhá část
Žíža to tu miluje, každé ráno se probouzí s úsměvem a už u snídaně brebentí, že nejdřív teda „ňami“ a pak už-už „ťapi“ k „voa velký“ (rozuměj moře). Za ten týden si zvykl se nechat namazat, vzít si na hlavu šátek nebo klobouk, do ruky bagr a poslušně za ruku dojít na pláž. Pokud něco z toho nebylo, byli jsme donuceni to udělat.
Takže si Žíža jako všechny předešlé dny hrál na pláži, dohled měla na bedrech zrovna babička a já s manželem jsme si mohli jít pěkně zaplavat. A až tam dozadu, kde je při odlivu vody po kolena. Tak si tak pěkně plaveme a vedeme takové ty běžné manželské řeči, když jste zrovna bez dítěte, jakože si dáte po obědě kafíčko a karty byste si mohli zahrát, když v tom slyšíme naprosto zřetelně pláč. Spíš jekot podobný siréně, ve kterém se dá i přesto rozeznat naprosto dokonale „mamí, maminko!“. A opravdu. Babička nese v náručí naprosto ubrečeného a hysterického vnoučka, je s ním až po prsa ve vodě a dítě chce za mámou do vody, ale z vody má panickou hrůzu. Ale dostal se do mého náručí a strach z vody opadl. Vlastně moment. Voda je naprosto super!
