Hledá se Odetta
Jednou jsem se tu zmínila o tom, že v naší rodině je celkem běžné chystat si navzájem nějaká překvapení. Většinou k narozeninám či k svátku. Ještě do nedávna se mi tato překvapení vyhýbala. Ale sestra usoudila, že bych si taky nějaké zasloužila a proto mi k srpnovým narozeninám jedno takové překvapení věnovala. Jen musím vydržet do října. Aby to bylo překvapení, bylo vše poctivě tutláno (jen týden před akcí unikla informace, že se to bude konat v Praze).
Musím přiznat, že je naprosto úžasné, mít rodinu, která vás zná jak své boty. A prostě ví, co se mi líbí. Vzhledem k tomu, jak mne sestra zná a jak já znám ji, jsem si skromně tipla, oč by mohlo jít. A z mých dvou tipů byl jeden správný.
Když jsme dorazily na Václavské náměstí a chvíli se tam potulovaly, usoudila sestra, že na překvapení je dost času a že se projdeme k řece. Na mostě Legií jsme se pokochaly nádherně nasvícenými Hradčany, a trochu se prošly po Smetanově nábřeží. Romantika to moc nebyla, tolik lidí jsem večer v Praze nezažila. Inu Signal Fest. Nakonec jsme se procpaly zpět k mostu Legií, kde sestra vytáhla obálku. Tak se koukni.
Ano, jeden z mých tipů vyšel. Rudolfinum nebo Národní divadlo. Mé srdce zaplesalo. Splním si jeden ze svých plánů, co bych ráda alespoň jednou v životě viděla. Balet. Čekalo mne Labutí jezero v Národním…
Opera, opereta, balet, koncert klasické hudby.
Takové čtyři zážitky, které si ve svém životě chci alespoň jednou dopřát. Vzhledem k tomu, kolik let jsem chodila do hudebky, to beru i jako povinnost. Na koncerty klasické hudby s mužem chodíme. Do Rudolfina. Naposledy jsme spolu byli loni na Dvořákově Praze. Teď si můžu odškrtnout i balet. A určitě jsem na něm nebyla naposledy. Nezklamal. Naopak mne nadchl. Pravda bez přečtení programu bych některé scény nedešifrovala, i když rámcově děj znám. Celkově mne balet překvapil a ty dvě a půl hodiny utekly jak nic. Určitě to není poslední balet, na který jsem šla.
Chodila jsem pět let na zobcovou flétnu, čtyři roky na klávesy. V rámci toho mne v naší základní umělecké škole čekala povinná hudební nauka, kde jsme se učili o akordech, stupnicích, intervalech, transpozicích, ale také o hudebních skladatelích, jejich dílech, poslouchali jsme různé symfonické básně a jiné. Když došla řada na Petra Iljiče Čajkovského, bylo jasné, že budeme seznámeni s Labutím jezerem. Děj tedy znám, dokonce i jméno hlavní hrdinky zakleté v labuť – Odetta.
Co mne ale překvapilo, bylo jméno prince. Vůbec jsme netušila, že se jmenuje Siegfried. Jméno Siegfried jsem zatím znala jen z Písně o Nibelunzích a myslela jsme si, že je to jediný známý Siegfried. Jeho milou je v tomto eposu Kriemhilda. Siegfried a Kriemhilda. Siegfried a Odetta.
Proč mne tak zajímá jméno Siegfried? Protože česky je to Žibřid. A proto od této chvíle přestávám hledat Kriemhildu a hledám Odettu!
