Holčičí víkend : pivo, procházky, houby, lázně
Není nad to, mít kamarádku, se kterou si tak sedíte nad kávou u jídelního stolu v paneláku, tupým výrazem koukáte na kafe, jak si tak tiše stydne, občas se znuděně napijete. Jste totiž matky a ve vedlejším pokoji se vaše dvě děti a její tři děti baví způsobem sobě vlastním. Už to ani nevnímáte, jen tak spolu tupě mlčíte.
Moje Růženka je jen o kousek starší než kamarádčina dvojčata, takže období vzdoru, separační úzkosti a růstu zubů prožíváme teď stejně. Naštěstí máme obě dvě vzorné manžely, kteří nám hodně pomáhají, ale prostě fyzická i dušení rovnováha nás opustila. Být máma je prostě náročný.
Občas u toho kafe něco unaveně proneseme. A tehdy kamarádku napadlo, že až přestanu kojit a budu tedy moci na pár nocí opustit Růženku, že si vyrazíme někam na holčičí víkend bez dětí a bez chlapů a dáme se tam trochu do kupy. Nápad nás sice nadchnul, ale vidina toho, že je to jen taková vize (protože kdoví, jak dlouho ještě budu kojná, že jo), nás z té unavené nálady neprobral.
A tak jsem se tak večer přitulila k mužovi a říkám mu, že tohle určitě hned podnikneme, až ukončím kojení a že to bude bezva. A muž se mne zeptal, proč nejedeme dřív, že Růženka už vesměs přes den jí normálně a v noci to nějak „bez prsa“ zvládnou. No nemusím vám ani popisovat, jak rychle jsem vyskočila z postele, mobil do ruky a už kamarádce (budeme jí říkat teta Há, protože tak jí říká Růženka) píšu, ať ihned něco někde rezervuje, že muž právě řekl, co řekl a ať si to proboha nerozmyslí!
Pivní lázně? Jo!
Díky tomu se stalo, že jsme se jeden baboletní pátek zvedly, políbily naše ratolesti a vyrazily vstříc zábavě do pivních lázní. Náš holčičí víkend začal. Už v autě jsme si navzájem sdělovaly, jak jsme se těšily, ale že to loučení s dětmi bylo náročné. A obě jsme byly tak trochu nervózní, jak to ty naše drahé polovičky s divou zvěří zvládnou. Bez nás.
Letošní podzim je tak nádherný, že nás hned vytrhl z našich obav a téměř celou cestu po naší krásné zemi jsme se kochaly barevným a slunečným podzimem. Člověk byl až dojatý. Není tedy divu, že jsme se ztratily. Ale vůbec to nevadilo, pokochaly jsme se a na první proceduru jsme dorazily včas. Čekal nás zábal v horkém mlátě a pak masáž a obě dvě jsme si užily po dlouhé době ticho.
Skočily jsme si na pivo a zahnat hlad a šly se projít po okolí. Naprostou náhodou jsme našly uprostřed parku starý židovský hřbitov. Slunce zapadalo a to místo působilo maximálně magicky. Po procházce jsme si zamířily do bazénu, kde jsme si vlezly do vířivky a užívaly si naplno mluvit o věcech, ke kterým se s dětmi nedostaneme.
Vyprávěly jsme si o dětství, probraly všemožné vztahy, zavzpomínaly si na děti a tak, však to znáte. Pak jsme se v klidu navečeřely (jé, ona večeře může být i teplá, jo?), daly si pivo na dobrou noc (jak jinak, v pivovaru) a šly spát. Čekal nás spánek až do rána bez buzení, pláče a kojení.
Houby
Ráno jsme se vzbudily, teta Há byla vzhůru od šesti (ten zvyk z domova), já se vzbudila tradičně v osm, jako s Růženkou, ale vstávání to příjemné nebylo. Noc bez kojení se na mně podepsala. No, to bude ještě veselé vydržet to ještě další noc.
A protože všude kolem byly nádherné lesy, rozhodly jsme se do jednoho zajet a zajít si na houby. Vybraly jsme proto první les, který nám přišel nejpohádkovější a vklouzly mezi jeho stromy. Opravdu jsme se dostaly do pohádky. Hned se před námi zjevil zámeček (později jsme zjistily, že jde o Zámek Berchembogen), který trochu připomínal zámek Šípkové Růženky.
Hlouběji v lese nás čekaly paloučky, kde chyběly už jen tančící víly. A houby! Bylo jich tak akorát a byly nádherné! Nádherný čas v lese jsme ukončily až s kručením v břiše a proto jsem les opustily a vyrazily směr Mariánské lázně na oběd a krátkou procházku.
Mariánské Lázně
V Mariánkách jsme si skočily na pizzu, pak našly prodejnu s lázeňskými oplatkami (něco musíme přivézt domů, no ne?) a s teplou oplatkou se vydaly k parčíku. Tam jsme se trošku pokochaly tím překrásným podzimem (opakuju se a ještě budu, ale letos je vážně jak malovaný) a jely zase zpět, protože nás čekala pivní lázeň! Když jsem na víkend odjížděla, Žíža se mne ptal, kam to jedeme, tak jsem mu odpověděla, že do pivních lázní, že se tam budu s tetou Há koupat v pivu. „Mami, to ale budete děsně smrdět!“
Když na komín, tak na komín!
Pivní lázeň byla úžasná, pivo k ní vynikající a ten oddych po té, kdy jsme v tichu a temnu ležely zabaleny v dece. No spánek nás přemohl. Pak jsme se vypravily zase na procházku po okolí, protože v tom počasí by byl hřích vymýšlet něco jiného. Při zkoumání okolí jsme zjistily, že by zde měl být ještě jeden židovský hřbitov a vydaly se ho hledat. Prošly jsme okolí křížem krážem, dle mapy jsme jej měly dávno najít, ale hřbitov nikde. Čekala nás ovšem ještě prohlídka pivovaru a pak večeře, tak jsme hledání vzdaly.
Já ještě na exkurzi v pivovaru nebyla, takže mne to hodně zajímalo a překvapilo, jak to v reálu vypadá. Úplně jsem si přišla jak v Postřižinách. A jinak by to tu nešlo než s ochutnávkou piva.
Hledání hřbitova
Večer se nesl ve stejném duchu, jako večer před tím. Pohoda, jídlo, pivo, povídání. Ráno nás už sice čekal návrat domů, ale nám to nevadilo. Užily jsme si to a už se vlastně těšily domů (nejvíc moje prsa 😀 ). Ale něco jsme ještě musely stihnout. Najít ten židovský hřbitov. A tak jsme se koukly do jiné mapy a vydaly se přímo za naším cílem. A byly jsme úspěšné.
Návštěvy hřbitovů jsou zvláštní. Mám ráda takovou tu ponurost, zvláště, když nejde o zrovna udržovaný hřbitov. Mají zvláštní, možná trochu děsivou energii. A ty židovské zvlášť. Tam na mne vždy padne neobvyklý pocit. Nepopsatelný. Vážně škoda, že jich bylo tolik poničeno. Velká škoda.
Karlovy Lázně
Nu a poslední den jsme si udělali procházku po Karlových Varech. Opět jsme si daly lázeňskou oplatku a koupily si tradiční lázeňské porcelánové pítko (protože to k lázním patří a pryč s plastem lidi!) a ochutnávaly prameny. Zase jsme domů koupily oplatky a jen tak se procházely a užívaly si ten místní pomalý ruch lázní. Na rozdíl od Mariánských Lázní jsem v Karlových Varech ještě nebyla, takže jsem byla typický turista 🙂
Ve Varech jsme si splašily proviant a rozhodly se, že se naobědváme někde v přírodě. Vyjely jsme proto z Varů směr kopec a pak hledaly nějaké vhodné místo. Tam, kde se to zdálo být ideální a s nádherným výhledem, rozložily jsme si piknikovou deku a na čerstvém vzduchu krásně završily ten náš holčičí víkend. Cestou domů jsme si opět užily krásného podzimu a žasly jsme, jak se za ty tři dny stromy ještě více vybarvily. Vrátily jsme se šťastné, odpočaté a plné elánu naskočit zpět do toho blázince, který jsme před třemi dny nechaly doma. A jsem hrdá, že můj odjezd Růženka zvládla.
Příští rok jedeme zase. Náš holčičí víkend. A tentokrát nenechám doma foťák a nebudu tu krásu fotit na mobil. Snad nám vyjde počasí.
